V Jeseníkách

Tak Jesenické fotolovy mne v poslední době trochu zklamaly, ale ne, že by tam všude nebylo krásně! Tož jsem si chtěl aspoň trochu zlepšit náladu v jednom oblíbením místě, kde jsem si v květnu docela slušně “zafotil” a navíc nyní začíná daňčí řije!
Naštěstí již není červen a tak nemusí budík zvonit o půl třetí ráno. Krátká cesta autem a již mohu šlapat lesní silničkou do kopců. Ví, že mne čeká skoro hodina chůze, než budu na jednom ze slibných míst, ale nespěchám, není potřeba. Míjí mne zelené auto s dvěma osobami a jednou kulovnicí – a safra, jedou lovit. Po pár stech metrech již auto docházím, stojí na okraji a jeho řidič se mne ptá, kam jdu. Odpovídám otázkou, kam jdou lovit? Naštěstí na druhou stranu údolí, než mám já své plány. Loučíme se popřáním dobrého lovu a já pokračuji nahoru. No neuběhne snad ani 15 minut a v protějším svahu třeskne rána! Rychle to stihli. Kdo ví, jaké zvíře mělo poslední ráno :-(, daněk? Divočák?
Ale za chvíli jsem nahoře na okraji bukového lesa. Vcházím pomalu na zarostlou, nepoužívanou  lesní cestu a snad 2 metry ode mne slyším šustot v husté mladé bučině, dokonce vidím, jak se hýbou větvičky. Ale já vím, která bije a krátké zamručení mi dalo jasně najevo nelibost. Couvám asi 20 metrů a chvíli čekám, jestli se prasata neobjeví. Ale nic se neděje a šťouchat do nich nebudu 🙂
Postupuji dál do bukového lesa a chvíli si počkám na takové větší pasece, přichází na ni sem tam mufloni a daňci. Ale hodinka uplynula a skoro nic, jen v dálce lesa prošel daněk a jeho silueta na prosvíceném kraji lesa se krásně vyrýsovala.
Ale jinak je v lese ticho, žádné rochání, žádný pohyb. Přecházím na další místo, tady bývají 

často mufloni v nízkém smrčí a sem tam i daňci. Ale hodinka uběhla jako voda (a bodejť by ne, když si co chvilku zdřímnu :-)) a nikde nic. Je to dneska zase nějaké divné. Zrovna v okamžiku, kdy se chystám balit tábor, přišly daněly s malými, trochu si líznout soli. O té jsem nevěděl, byla v jednom z pařezů. Ale byla to jen minutová zastávka a zase pryč.
Tak nedá se nic dělat, na řadě je poslední místo a to už přece MUSÍ VYJÍT! Je to taková malá rovinka zaříznutá v úbočí kopce, ale dlouhá snad 200 metrů, široká 40. Porostlá je mladým smrčím s “průhledným” spodním patrem, uprostřed širší pěšina i jedno kaliště. A téměř pokaždé zde něco je. Taky, že jo, při příchodu jsem zradil dva berany a mladého daňka. S tím zrazením jsem ale počítal.
Sedám si těsně ke kmeni pod mladý smrček, pod zadek batoh, před sebe stativ. Jenže jsem se ještě ani nestačil posadit a už vidím, že zpředu si to ke mě po pěšině rázuje daněk! A sakra, maskování zatím žádné, skoro ani nesedím, jakási větev mě dloube do zad, stativ vysunutý tak, že v sedě nedosáhnu na hledáček …. no byl to docela fofr. Naštěstí byl daněk ještě poměrně daleko a vítr moc dobře spolupracoval. Skoro se modlím, aby šel daněk ke mě a ne někam do kopce

Asi mě slyšel a pomalu se blíží. Co chvíli se zahledí kamsi na bok, je mi jasné, že není sám. Za chvilku se k němu přidá daněla a zatímco ona se věnuje pastvě, on si značí teritorium. Je zajímavé jej sledovat. Pomalu prochází pod nízkými větvemi smrků, otírá se o ně a kopýtky hrabe v trávě. A co je důležité, přibližuje se!
Já se ale peru s expozicí, tráva září ostrým sluncem, zbytek je ve stínu, no, snad se aspoň něco povede. Fotím, fotím a fotím. Daněla odešla kamsi za lepším, ale daněk měl stále práce dost. A stále blíž a blíž! Už jsem musel fotit i na výšku, na šířku se vešel jen tak na půl. A stále jde blíž … Zastavil se snad 25 metrů ode mne, všimnul si mne, ale to sedící něco v maskovací bundě mu strach nenahánělo. Asi šestkrát přešel zleva doprava, snažil se přijít té divné věci na kloub a ani klapot závěrky nevnímal. Nicméně potom pro jistotu změnil směr a tím svým baletím hopsáním pomalu odklusal kamsi za svou vyvolenou.

No teda!! To byl krásný zážitek! Věděl jsem, že další čekání nemá cenu a tak jsem lov ukončil. Moc se těším k počítači, co z karty vyleze, na displeji foťáku to vypadá docela slušně. Tož snad se i vám něco zalíbí …

Převzato ze stránek Jana Moučky