Ke spořivosti povzbuzovat

Hana Lipovská

Když Dobrovský s Jungmannem obrodili český jazyk, když Karel Hynek Mácha dopsal svůj Máj, chyběl k dokonání národního vzkříšení už jen jeden dílek: obroda ekonomická. Čeští hospodáři si brzy začali uvědomovat, že sebevědomý národ nemůže obstát bez vlastního kapitálu. V polovině 19. století tak
i u nás pod vlivem myšlenek německého liberálního ekonoma Schulze-Delitzsche  začaly vznikat první peněžní družstva, záložny či kampeličky.

Začalo to ve Vlašimi, snad o májovém nedělním odpoledni, kdy krupař Vojtěch Červ a mistr obuvnický Jan Pláteník seděli nad čtvrtým číslem časopisu Posel z Prahy. Zaujal je článek o tzv. záložních kasách:

„Kdyby měl ku příkladu krejčí o několik zlatých více do řemesla, mohl by si zakoupiti látek; rozumí se, že by je z první ruky laciněji dostal, že by měl lepší profit, že by si spíše něco stranou mohl uložiti a tak vždy zámožnost svou zvětšovati. I posloužilo by zvláště našim městům dobře, kdyby se jim zaopatřily prostředky, aby mohla volněji dýchati, neboť je v našich městech veliká bída jak mezi řemeslníky, tak
i mezi gruntovníky.“

Středočeská Vlašim jejich doby byla bičována apokalyptickými katastrofami. Válka po sobě ve třicátých letech zanechala dědictví cholery následované neúrodnými roky, sérií požárů i povodní. Část občanů propadla hazardu, další upadli do spirály lichvy, takže v kronikách té doby čteme, že „občané města a okolí od r. 1865. neúrodnými lety tak stiženi jsou, že největší část kontribuentů žijí
v neslýchané nouzi a bídě, že nejsou s to, c. k. daně platiti, tak že mnozí z nich prodali poslední svou
k výživě potřebnou zásobu bramborů, a někteří i nejpotřebnější šat, aby jen poněkud
c. k. daně zapravili.“

Právě za těchto okolností založilo v neděli 14. března 1858 sedmnáct vlašimských občanů vůbec první českou záložnu: spolek, který by „ke spořivosti povzbuzoval, zároveň ale svým údům peněžitou zálohou pomáhal“. Podstata byla prostá. Každou neděli vložili jednotliví členové do společné kasy svůj příspěvek, v pondělí dopoledne pak pokladník mohl dlužníkům po menších částkách půjčovat – tedy založit je. O dvacet let později už fungovalo 437 záložen sdružujících 180 tisíc členů. Půjčovalo se tehdy s úrokovou mírou 5–9 %, naopak střadatel mohl dostat úrok kolem 4–7 %.

Velkým propagátorem záložen byl jeden z prvních českých národohospodářů, učitel Aloise Rašína
a Karla Engliše profesor Albín Bráf, starosta záložny Důvěra. Úlohu záložen v národním vzkříšení vysvětloval Bráf úvahou, která bezezbytku platí i v našem století:

 „Vždyť celý náš život národní, celý ten znamenitý kulturní proces, jakým býti se jeví naše probuzení
a náš rozvoj národní, to vše jest požehnaným dílem vlastní pomoci. A věru, právě my, synové malého národa, nejmenší máme příčiny, abychom podceňovali vážná a hluboký význam zásady svépomoci. Platí to o celku, platí o každé vrstvě národní naší společnosti zvlášť, platí zejména o té, jejíž četní příslušníci ve chvíli přítomné dychtivě naslouchají hlasům těch, kdož neduhy na těle nynější společnosti hojiti chtějí jedem anarchického komunismu. Také způsob svépomoci, ale schází mu posvěcení mravní.“

Více zde: https://www.ekosel.cz/news/ke-sporivosti-povzbuzovat/

Shlédnutí: 2