U nory.

Každým rokem se těším na jaro a s ním na nové, zajímavé zážitky, když se podaří i na nové fotografie. Obzvláště liščat, ledňáčků, anebo srnčat, srnčata se mi ale vůbec nedaří. Tento rok nám na řeku Moravici zatím ledňáčci nepřilétli, najít srnče v tak vysokých travinách, jaké vyrostly je téměř nemožné. Nevynechal jsem obeznávání liščích nor, ale obsazenou noru jsem nenašel, zbývala mi ještě nora nad naší bývalou střelnicí. Nora znovu obklopená stádem krav a než jsem se přiměl k její kontrole, už mi myslivci hlásili, že je obsazená a nejen jezevci, kteří jí obývali loňský rok i léta minulá, ale i liškami. Od myslivce Pavla skvělá zpráva.

První výpravu k noře jsem uskutečnil jednoho dne v podvečerních hodinách s kamarádem Martinem. Bez úspěchu. Po druhé a to hned druhého dne ráno jsem byl u nor už při východu sluníčka. Liščata byla před norou, říkám si; nevadí, klidně ať zajdou do nory, však dlouho trvat nebude, vyjdou znovu, budu mít i lepší světlo. Nic takového, po čtyřech úmorných hodinách balím dost zničený věci, vracím se domů. Viděl jsem jen jejich mámu, byl to okamžik a byla v momentě pryč. To dopoledne na chvilku přijel vyzkoušet štěstí i Martin.

Na třetí vycházku jdu hned po noční směně v parném dopoledni. Konečně asi po třech vedrem prosycených hodinách jsem se dočkal prvního liščete a první fotografie. Skoro usmažený sluncem, nevyspaný, ale zároveň vděčný aspoň za jednu fotku se vracím domů.

Čtvrtou výpravu s Martinem realizujeme v úterý večer. Je po bouřce, vyjasnilo se. Už z dálky vidíme liščata venku, je jich asi šest, nevím to přesně, ať jdeme sebevíc opatrně, liščata mizí pod zemí. Nadávám že to není dobré, zase budeme čekat možná nekonečné dvě hodiny, než se liščata uráčí znovu ven z nory. Martin mě uklidňuje. K norám usedáme kolem půl sedmé, vytrháváme zavazející trávu před objektivy a těšíme se na následující chvíle. Napětí v nás sílí, dlouho se nic neděje. Znovu se mne zmocňuje hnusná myšlenka o tom, jak jsou liščata opatrná a nedůvěřivá. Zase spouštím, lamentuji, doma jsem to přehnal s prací a doléhající únava ve mě dělá své, zároveň i skepse se do mého nitra vkrádá. Martin mi znovu dává najevo, abych přestal nadávat a věřil, že to dnes klapne. Zhruba za hodinu konečně je jedno lišče venku, já ho neviděl, zmizelo hned pod zemí. Koukáme na sebe, vidět nás nevidělo, jsme za maskovačkou, nevrtíme se, žádný pohyb, kterým bychom na sebe upozornili neděláme, vítr máme také dobrý. Kroutíme hlavou, v duchu si moc a moc přeji, aby se ukázalo znovu. Po chvilce je před vsukem, Martin ho nevidí, já ano, má jiný úhel. Začínám uvádět do činnosti závěrku, nálada se mně okamžitě zvedla, však to hned Martin postřehl. Zakrátko slyším i Martinův fotoaparát v akci. Je to dobré, konečně přišel zlom a fotografie liščete i se slušným světlem jsou na kartách. Spokojenost veliká.  Prohlížím fotky a polohlasem vášnivě komentuji každý obrázek.  

Dnes určitě dáme i toho jezevce, říkám Martinovi. Ano, kdybys nebyl tak vášnivý při prohlížení fotek, už jsme ho mohli mít, odpovídá Martin. Ve mě zamrazilo, ale jen na chvilku. Povídám; vyjde znovu, určitě vyjde ještě jednou. Nasměruji fotoaparát k jezevčímu vsuku a naráz je kmotr jezevec venku. Chvěji se zážitkem po celém těle, pár rychlých sekvencí a je zvěčněn. I když znovu zavazela ta nešťastná pro nás vysoká tráva a ISO muselo na hodnotu 2500, fotky máme a slušné. Prohlížím si fotky, když se ukazuje nad dalším vsukem jedno z liščat, hned za ním druhé. Využíváme situace, fotíme, únavu dávno necítím. V takový úspěch jsem ještě před dvěma hodinami nevěřil. Spokojeni končíme s focením, přírodní světlo nám zhasíná, pomalinku balíme výbavu, nechceme obyvatelé nor zradit a tak potichu přikrčeni se vzdalujeme od nor pryč. Po pár metrech zastavujeme, jezevec je venku v celé své nádheře, liščata sedí u vsuků a pozorují tohoto úžasného tvora, jak si upravuje prostor před norou, skvělá podívaná. Nadšeni z této vydařené vycházky si slibujeme další návštěvu nor.

Ta přišla ve čtvrtek. Vzal jsem si půl den dovolené, potřeboval jsem si něco zařídit a tak jsem spojil dobré s užitečným. Tentokrát v dobré náladě, odpočinutý se těším na příjezd kamaráda Martina. K norám přicházíme skoro o hodinu dříve. Už zdálky je vidíme dovádět před norou. Chystáme fotovýbavu do pohotovostního stavu, téměř plazením se pokoušíme dostat k norám, tak abychom liščí drobotinu nezradili. Dnes jdeme vyzkoušet jiný úhel, jiné místo u nor. Propoceni se konečně dostáváme na fotografickou vzdálenost, zkoušíme fotit, něco máme, ale není to ono. Světlo je proti nám a liščata se po chvilce před námi ukryla pod zem. Využíváme toho a jdeme na původní post. Jen co se usadíme, odstraníme zavazející stvoly trávy, tak asi sto metrů nad námi nějaký běžec. Ten by nevadil, ale jeho přítomnost dala do pohybu zvědavé, kravské stádo a to stádo seběhlo z kopce až k našemu postu a nemile nám znepříjemňovalo čekanou. Opouštíme okolí nory, jdeme za ohradník. Počkáme, krávy odejdou a my se znovu vrátíme k původnímu plánu. Jenže znovu chyba, od severozápadu se blíží bouřkové mraky a samozřejmě déšť. Polemizujeme, třeba nás to mine, světlo zatím máme dobré, konečně se od nor vzdaluje poslední kráva i s teletem. Jdeme k norám, to už za dešťových kapek. V naději, že nás déšť mine, usedáme před noru, ovšem jen na chvilku. Déšť sílí, hromů a blesků přibývá, zvedá se vítr, to je jasný povel k našemu ústupu. Dost promočeni, hlavně Martin, já měl pláštěnku, odjíždíme. Před prudkým lijákem a sílící bouřkou jsme to stihli o fous. U mne na verandě při krátkém posezení plánujeme některou z dalších návštěv nor.

Spokojenost se v nás usadila veliká, však máme skvělé zážitky doplněné o fotografie co víc si přát. Ještě malá poznámka, po těchto našich návštěvách stará neodvedla nikam potomstvo, jak bývá u lišek zvykem a to mne dvakrát u nory viděla. Vysvětlení: zřejmě v tak rozsáhlém hradu se cítí velice bezpečně a navíc, když celou noru „hlídá“ jezevčí společenstvo.

Zdroj: https://www.vasicek-v.cz/