Před 150 lety se narodil Vladimír Iljič Uljanov — Lenin

Historie zná jen málo podobných jedinců, u nichž jejich zrod, existence a důsledky jejich činů tak výrazně ovlivnily světové dějiny. Lenin je právem nazýván otcem totalitarismu.

Narodil se 22. 4. 1870 v Simbirsku u Kazaně jako třetí ze šesti dětí středoškolského profesora, který byl na konci svého života povýšen do šlechtického stavu. Leninova matka byla dcerou německého lékaře židovského původu, jeho babička byla Tatarka. Měl všechny předpoklady získat ucelenou humanistickou výchovu. V době dospívání však zemřel jeho otec a o rok později byl popraven jeho bratr Alexandr za účast na pokusu zabít cara.

I přes tento rodinný „kádrový škraloup“ bylo Uljanovovi carským režimem povoleno vystudovat Kazaňskou universitu, obor práv, kterou zakončil absolutoriem s vyznamenáním. Otevřel si dokonce svou vlastní advokátní kancelář v Samaře. V této době však již byl zcela pohlcen svým životním zaměřením stát se revolucionářem. Jeho biblí se stala kniha autorů Něčajeva a Bakunina s názvem „Katechismus revolucionáře“, kde se mj. praví:

„Revolucionář je psanec. Nesmí mít soukromé zájmy, milostné vztahy, žádné svazky, žádný majetek, dokonce ani své vlastní jméno. Celé jeho bytí musí být ovládáno jediným cílem, jedinou myšlenkou, jedinou vášní: revolucí… Nenávidí a opovrhuje společenskou morálkou své doby. Všechno, co revoluci prospívá, je mravné, vše, co jí překáží, je nemravné.“

V roce 1892 byl v Povolží hladomor. Samarská inteligence pořádala sbírky pro hladovějící. Vladimír Uljanov odmítl účast na podobných akcích s odůvodněním:

„Hlad je přímým následkem určitého společenského řádu. Dokud tento řád existuje, jsou hladomory nevyhnutelné. Vymizet mohou jen tehdy, bude-li odstraněn existující systém. Jelikož jsou nevyhnutelné, je dnes hladomor nositelem pokroku (!). Přesunem hladovějících rolníků do měst vznikne proletariát.“

V letech 1895–1900 byl uvězněn a ve vyhnanství. Carské vězení bylo proti pozdějším podmínkám, které on sám nastolil, v podstatě idylou. Mohl mít dvakrát týdně návštěvy, mohl dostávat knihy a potraviny bez omezení, ve vězení dokonce začal psát politickou knihu. Poté byl vypovězen do obce Šušenskoje na Sibiři. Podle řeky Leny (kde v obci Bodajbo v roce 1912 byla potlačena stávka horníků zlatého dolu) si poté určil svůj světoznámý pseudonym.

Léta 1900–1917 trávil většinou mimo území Ruska, v Londýně rozštěpil Sociálně demokratickou dělnickou stranu Ruska na bolševiky a menševiky. Jak popisují i jeho soudruzi Trockij a Bucharin, již v této době byl zcela zřetelný jeho základní povahový rys — totiž absolutní negace názoru jiného než vlastního. Byl zcela posedlý revolucí, kterou chtěl dělat i přes zásadní odpor svých soudruhů, kteří jej nabádali ke zdrženlivosti a spolupráci s jinými levicovými stranami.

V roce 1905 car povolil svobodu projevu a tisku, svědomí a shromažďování a rovněž umožnil Dumě (obdobě parlamentu) schvalovat zákony. Nicméně stále si udržoval svou moc a stále zasahoval do politiky. Vůbec nebral v potaz měnící se Evropu, nástup demokracií či bohatnutí střední třídy. Jeho reformy — pokud se tak dají nazvat — přicházely buď pozdě, či jako zcela nedostačující.

Na jaře roku 1917 se Rusko klopotně vydalo na cestu k demokracii. Car byl zbaven moci, byla ustanovena prozatímní vláda pod vedením knížete Lvova, která dovolila návrat v té době již výrazně protidemokraticky orientované skupině bolševiků zpět do Ruska. Jelikož byla Evropa ve válce, bylo pro bojující země poněkud riskantní povolit volný přejezd nepřátel přes své území.

Díky kalkulu německého sociálního demokrata a agenta tajné služby dr. Helphanda, že Leninův návrat do Ruska bude znamenat oslabení Ruska jako válečného protivníka, projel Lenin se svými soudruhy v zavřeném voze ze Švýcarska do neutrálního Švédska. Bylo mu navíc na cestu přidáno i 50 miliónů zlatých marek na podporu podvratné činnosti v jeho zemi. Svět měl záhy poznat, o jak chybný předpoklad šlo. (jen malá vsuvka — podobných chyb se dopouštějí mnohé režimy dodnes, jde nejspíše o nezvratitelný jev).

Ihned po návratu začal s programem pod názvem „Žádnou podporu Prozatímní vládě“, za což si vysloužil zatykač na svou osobu. V této době byli bolševici jen malou skupinou, bojůvkou v dalších levicově orientovaných skupinách — menševiků, eserů. Pokud by tehdejší vláda postupovala v leninském smyslu boje o moc, bolševici jako politický směr by přestali záhy existovat. Lenin však využil nedůslednosti vlády, nespokojenosti občanů, kdy kvůli vyčerpávající válce nebylo běžné zboží, nefungovaly služby, rovněž i slabosti Kerenského vlády, která nebyla schopna čelit povstáním vojáků. Navíc zabraly sliby o rozdělení půdy rolníkům a ukončení války.

Historikové ve službách komunistů příliš neuváděli výsledky voleb do Ústavodárného shromáždění v roce 1917. Tehdy bolševici volby prohráli, neboť získali necelých 25 % hlasů, celých 58 % dostali tzv. sociální revolucionáři (eseři, menševici, kadeti, tzv. leví eseři, některé národnostní menšiny). Historické zasedání dne 18. ledna 1918 zvolilo i přes brutální nátlak bolševiků předsedou Státní dumy esera Viktora Černova, který byl nad ránem odstrčen od pultu ozbrojeným námořníkem s výhrůžkou zhasnutí světel. Tím de facto skončil pokus o demokracii v Rusku. Následující den již začaly vraždy opozičních nebolševických politiků. Příslušníci ostatních politických stran nalezli další den Dumu v Tauridském paláci zavřenou a střeženou bolševickými ozbrojenci.

Lenin po uchopení moci ihned zavedl trest smrti, který byl zrušen starými bolševiky (!). Lenin to odůvodnil výrokem: „Jak je možné dělat revoluci bez poprav?“ Už v prosinci 1917 se na scéně objevuje F. E. Dzeržinskij, zakladatel ČEKA, organizace pro boj s tzv. kontrarevolucí (od ní se posléze odvíjely další organizace — GPU, NKVD, KGB). Tento člověk dělal pro Lenina tzv. „špinavou práci“. Ta sestávala z většinou nočního zatýkání tzv. odpůrců režimu (rozuměj všech, kdo nesouhlasili s nastupujícím bolševickým terorem), kteří byli odváženi na starý policejní úřad nedaleko Zimního paláce, kde byli nad ránem postříleni buď bez soudu, či jen po krátkém řízení. Vrcholem bylo jednorázové „vyčištění“ petrohradských věznic od politických odpůrců na přímý Leninův rozkaz (šlo o cca 1500 lidí za jedinou noc).

Lenin věděl, že jedině zběsilým terorem zastraší obyvatele, kteří nesouhlasí s jeho postupem. Dne 16. července 1918 byla u Jekatěrinburgu vyvražděna celá carská rodina (šlo o cara, jeho manželku, čtyři dcery a syna Alexeje), k tomu bylo přibráno i služebnictvo. Těla byla po zabití rozsekána, spálena a hozena do bažin.

V roce 1918 byl na území Ruska zřízen vůbec první koncentrační tábor v Evropě. (Hitler byl v této věci velmi učenlivým žákem, avšak Leninovi patří evropské prvenství). Nařídil úplnou konfiskaci veškerého obilí na vesnicích u tzv. kulaků, kteří — pokud se bránili — skončili stejně jako všichni Leninovi protivníci, vyjma toho, že vedle smrti kulkou čekisty mohli zvolit smrt hladem. Dalším nepřítelem bolševiků byla pravoslavná církev, kterou čekal podobný osud, neboť Lenin nepotřeboval pro své poddané žádné opium ani mravní imperativ.

V polovině roku 1918 se bolševici přejmenovali na komunistickou stranu a zavedli totalitní režim, kde o všem rozhodoval všemocný Ústřední výbor, který svá rozhodnutí přenášel na sověty, kde už však byla jakákoli vlastní iniciativa nežádoucí. Ironií osudu a malou dějinnou spravedlností je, že tři z této pětice členů prvního ÚV (Lenin, Bucharin, Kameněv, Trockij a Stalin) byli po Leninově smrti Stalinem zavražděni.

Teror byl všudypřítomný. Jeden z vůdců ČEKA M. Lacis prohlásil ke svým podřízeným:

„My teď ničíme buržoazii jako třídu. Vy pak nepotřebujete zjišťovat, zda ten či onen jednal slovem nebo činem proti zájmu sovětské moci. První, co se musíte zatčeného zeptat, je ke které patří třídě, jaké má vzdělání a jaké povolání. Ty otázky musí rozhodnout o osudu obžalovaného. To je kvintesence rudého teroru.“

Lenin byl po celý svůj život přesvědčen, že právě on byl vybrán prozřetelností (v jeho podání Dějinami), aby vymanil proletariát z kapitalistického útlaku a vykořisťování. K tomuto cíli mu byly dobré všechny prostředky, které nakonec paradoxně znamenaly výrazné zhoršení společenských poměrů všech obyvatel Ruska. Podobným velikášstvím (vyvolením své osoby jakožto zachránce lidstva) trpělo mnoho jedinců — namátkou ajatolláh Chomejní —, nikdo však nedokázal k dosažení svého cíle použít takový stupeň brutality a nenávisti jako Uljanov. Jeho smrt (na pokročilou arteriosklerosu mozku a syfilidu) byla z tohoto pohledu velmi pozdní. Přispěl i k vypuštění dalšího ďábla z klece — zde.

V dobách socialismu se bez Lenina u nás nemohla konat žádná režimní oslava. Lenin byl všudypřítomný. Stará anekdota tvrdila, že byl někdy strach otevřít masovou konzervu. Přesto by jeho jméno nemělo být vypouštěno z učebnic, neboť podobných Leninů jsou na světě jistě stovky a čekají na svou příležitost uskutečnit šílené plány na „spásu“ lidstva. Jen znalostí podmínek, za nichž se mohou dostat k moci, historická zkušenost s drobnými počátečními chybami, jež vedou k nedozírným následkům, může demokratická společnost podobné jedince eliminovat včas.

U Vladimíra Iljiče Uljanova — Lenina se to nepovedlo.

Píše pan MUDr. Tomáš Vodvářka na blogosféra.cz Autor článku: Vodvářka Tomáš