Výprava za medvědy.

Po tetřívcích jsem si splnil další ze svých dětských snů a to „ulovit“ medvěda hnědého. Opět ve mne toto přání vyvolala četba příběhů ve starých knihách. Sláva Štochl velice podrobně a napínavě popisuje, jak se urputně a s neskutečným odhodláním snažil o fotografie medvědů a to s technikou, pro mne neznámou. Já se rozhodl, že to zkusím také. Dnes už ale s jinými možnostmi, jinou foto-technikou a samozřejmě s doprovodem do lokalit, kde medvědi jsou a dokonce chodí skoro pravidelně po určitých spádech v horských revírech Slovenska. Je květen, začátek jejich říje a to dává více šanci na setkání s nimi. Chtěl jsem toho využít. Na tetřívkách se mi dostalo pozvání na Slovensko, konkrétně na Malou Fatru. Zkusím můj, řekl bych rodinný výlet popsat stručně a tak nějak od začátku.

Cestu na Slovensko, do Žiliny jsem s rodinou absolvoval vlakem, zdálo se nám to jako nejlepší volba, ale jen do té doby, než narazíme na realitu Českých drah. Vlaky měly zpoždění a to zapříčinilo, že jsem se ve čtvrtek, první odpoledne nedostal na vycházku. Doprovod, bez kterého takový foto-lov nelze podniknout, nemohl déle čekat. Jak jsem později poznal, ani to nejde, do hor je potřeba vyjet včas, nejlépe hned po obědě.

Z vlaku pozorujete krajinu jiného světa, pole, políčka, meze, lesy, dědiny a čistota. Lesy pestré na skladbu stromů a bez kůrovců, lesním personálem velice dobře udržované. Po příjezdu do Žiliny syn odchytl taxi, dobrá volba. Taxikář, příjemný pán, který nám cestou do Stráže povykládal všechno možné o zdejším kraji. Domluvili jsme si ho i na cestu zpáteční. Přijetí v recepci bylo velice zdvořilé, srdečné a prostředí hotelu Diana? Pravý lovecký zámeček. 

Setkání s doprovodem, na který jsem se těšil, se konalo večer v hotelovém sále. Výborní, přátelští lidé znalí přírody, ochotní, příjemní, srdeční. Po krátkém rozhovoru byla z nich cítit jejich oddanost přírodě a hlavně medvědu hnědému. Jak jsem později poznal, zmapované je mají perfektně. Domluveno, odjezd bude druhý den v jednu odpoledne.

Následující den dopoledne jsem vyjel s rodinou do Terchové, kouknout se na místní rozhlednu, pokochat se z ní pohledy do úžasného horského kraje a rychle se vrátit. Stíhal jsem to tak akorát. Doprovod byl přesný, ve třináct hodin odjíždíme, pro mne do neznámých horských revírů. Cestou mne seznamovali, pán, myslivec ve středních letech a jeho paní, možná přítelkyně, (se vtom nevyznám a pátrat se po takových věcech, uznáte je neslušné) s podrobnostmi o průběhu foto-lovu. Někde pod hřebeny hory vystupujeme z auta v nádherném prostředí, s našimi horami nesrovnatelné. V zápětí jsem to poznal, výstup do krytu se s výstupem na Petrovy kameny nedá porovnat. Nebylo to daleko, ale s mojí výbavou jsem klopýtal za doprovodem jako nemohoucí stařec. Cítil jsem se trapně a v duchu si přál, aby pán závodčí zpomalil, jeho partnerka čekala u auta. Konečně vidím po zdolání druhého „kopce“ kryt, stál uprostřed staré vrstevnicové linky, okolo mladé porosty smrků, bříz, borovic a spousty keřového podrostu.

Dávám fotobatoh do dřevěného krytu, pan závodčí mi uděluje poslední rady, přitom klade důraz na ticho. Medvědí dobře slyší, abych si je nezradil. Doprovod odchází a já zůstávám sám. Odpolední světlo je parádní, měkké, jarní barvy lesa úžasné, chystám si co nejtišeji fotoaparát, oblékám se do teplého, přece jen je na horách chladno. Musím lehce posvačit, oběd jsem nestíhal, napít se, ale ne moc….. Začíná mírně pršet, před krytem pozoruji sojky, sýkorky, kosy, červenky, slétají se ke koupeli do tekoucí strouhy v lince. Občas uslyším prasknout větvičku někde za krytem a to mne vždycky vzruší a nutí k větší ostražitosti. Nečekám dlouho, ve tři čtvrtě na tři uvidím z mlaziny přede mnou, po levé straně hlavu medvěda. Ani nedýchám, jsem neskutečně nadšen, já se dočkal, začíná se mi plnit přání z mého dětství. Neudělat chybu, v myšlenkách si připomínám rady průvodce.

Hlava se zvětšuje, naráz je na lince celý medvěd v celé své kráse. Jistí, otáčí hlavou na všechny strany, nehýbám se. Až se velké, nádherné zvíře uklidní, začínám fotografovat. Úžasný pocit, já mám první fotografie medvěda. Koukám levým koutkem oka, druhý! No tak, jestli ten první je veliký, ten druhý je kolos! Rozechvěji se ještě více, to je podívaná! Tmavý, až černý medvěd, samec vyšel za medvědicí. Teď už jsem je rozpoznal, vypadají přesně tak, jak mi je popsali správci revíru. Zážitkem nemohu popadnout dech. Déšť zesiluje, je tu liják, já fotím, snažím se o zajímavý moment.

Medvědi chodí po lince, občas obrátí kámen, medvěd mezi tím dělá návrhy medvědici, ta ho usměrňuje. V některých momentech je vidět zloba samce, taky si všímám, že samec často kontroluje vítr. Otřepe se, gejzíry dešťové vody z jeho kožichu vytváří krásnou mlžnou oponu, nestihl jsem to vyfotit. Z nozder anebo jeho mordy při silném vydechnutí, či zabručení vidím páru. Scény jak z nějakého dokumentárního filmu. Nejde mít pořád oko u hledáčku, člověk si je chce vychutnat i z jiného pohledu, je to úžasná podívaná, úžasný zážitek. Medvěd popochází k druhé straně linky, zvedá se na zadní, chytá se břízky, tento moment mi neuniknul! Mám ho! No; to je teda! Liják ustal, občas sem tam spadne z prosvětlené oblohy kapka, světlo boží, klid horského lesa naruší občasné medvědí zabručení a plesknutí tlapy, nebo obráceného kamene. Užívám si toho neskutečně, chlad nevnímám, nastavená tichá závěrka medvědům nevadí, zkouším fotografovat různé, jimi nabídnuté pózy.

Mnoho sérií fotek už mám na kartě, dávám odpočinout i mé zrcadlovce. Píšu SMS doprovodu, byli jsme tak domluveni předem, že si dáme vědět, když medvědi přijdou. Posílám pozdrav s fotkou kamarádovi Martinovi, Kovimu a mé rodině. Znovu se soustředím na nádherná, kolosální zvířata zdejších hor. Kdo ví, kdy je zase budu moct pozorovat na takovou blízku a v takovém nádherném prostředí. Ještě fotografuji detail hlavy, to když medvěd nabral směr, jako by k mému krytu. Strnul, nos na horu, bere vítr, který se zatočil a vzápětí mizí i s medvědicí někde pod mým stanovištěm. Slyším lámání, dusot a jak se jejich zvuky otáčí směrem k hřebenům hor. Naráz je ticho, linka prázdná, jen klepání deštivých kapek, které závan větru sfoukává z lístků a jehličí na stříšku foto-krytu umocňuje můj životní zážitek se setkáním s medvědy. Dopřáli mi celou tři čtvrtě hodinu napínavého, úžasného pozorování a fotografování.

Znovu se vracejí postupně sojky a další lesní ptactvo ke svému zaběhlému životu. Já sedím, rozjímám, prohlížím snímky. Pomalu přichází večer, nastává čas mého odchodu, nechce se mi, ale musím. Loučím se s lesem, přírodou a medvědy. V duchu si slibuji, že pokud to jen trochu půjde, tak za rok znovu.

Doprovod mne už čekal na smluveném místě, určitě na mém výrazu poznali, i když se zeptali, jak jsem dopadl. Říkám, skvěle, neskutečné, boží! Po příjezdu k loveckému hotelu, si jdeme, na chvilku sednou na čaj. Já poroučím sklenku ostřejšího na přípitek foto-lovu zdar, tak jako u myslivců po úspěšném lovu. Vyprávíme o všem možném, hlavně o medvědech, čas nám utíká rychle. Přichází chvilka loučení, u podání rukou si slibujeme, že budeme nadále v kontaktu a příští rok si dáme vědět.

V sobotu se již věnuji rodině, i když jsem měl nabídku jet ještě za medvědy a na jiné místo, více k hřebenům, s poděkováním jsem odmítnul, chceme se podívat lanovkou z Vrátné doliny na horu Chleb. Počasí nám vyšlo ohromně, viditelnost dobrá, výlet skvělý. Nestihli jsme horu Rozsutec, nevadí, snad příští rok. V neděli opouštíme Slovensko, Malou Fatru, úžasný kraj, nádherné lesy, hory a skvělé lidi. 

Zdroj : Václav Vašíček https://www.vasicek-v.cz/