Podzimní výšlapy do hor

Podzim znamená výšlapy do hor.

Jan Moučka

Podzim znamená výšlapy do hor, alespoň tedy u mě. Nemaje v blízkosti svého bydliště příležitost fotit jelení zvěř čí kamzíky, musím za nimi do jesenických kopců. A podzim má na horách nejen krásnou barvu a ostrý ranní vzduch, ale také například troubení jelenů a větší pohyb zvěře. Je tam prosté fajn.

Jan Moučka


Zhruba před měsícem jsem se na má oblíbená místa byl podívat poprvé, nyní to tedy byla návštěva druhá. A měl jsem tentokrát docela velká očekávání. První “lození” proběhlo v pozdním odpoledni, v slunečném dni a byla to vlastně příprava na další den, kdy jsem chtěl vyrazit ještě za šera.
Procházím po sotva znatelném chodníku na rozhraní vyššího lesa a rozvolněných smrčin. Pomalu, krok za krokem, rozhlížím se okolo, protože za každým smrčkem mohu narazit na vysokou či kamzíky. Daleko před sebou vidím hnědou skvrnku a pohledem do teleobjektivu odhaluji pasoucího se jelínka kousek pod chodníkem. Musím vymyslet, jak na něj, abych se neprozradil. Ale jinak než dál chodníkem to nejde, takže si snad zapamatuji, za kterými smrčky je. Asi po dvě stě metrech bych jej měl pod sebou vidět. Mezi travou a borůvčím objevím tmavě hnědou skvrnu … to přece není jelen, ten byl daleko světlejší … a teleobjektiv prozrazuje ležícího koloucha! Přemýšlím, jestli se dostanu níž a blíž, ale není šance. Pořizuji pár fotek, snad se podaří zaostřit a foťák se nebude chytat okolních trav a větví. Samozřejmě se chytal, takže kloudnou fotku nemám. V tom se vlevo od kolouška za smrčkem něco pohnulo, přišla se na něj podívat mamka. Úplně v klidu si lehla vedle koloucha a společně podřimovali. Pár fotek už snad vyšlo. Neměl jsem odvahu popojít kousek dál, snad bych toho jelínka ještě kdesi stihnul. Ale tajně jsem doufal, že se přidá k rodince. Kdybych si dřepnul či sednul, dolů na laň bych neviděl a tak stojím a čekám asi hodinu v podstatě bez pohnutí a začínam pociťovat kolena. Jelen ale nikde. Pak laň nastraží uši a já vidím, že kousek dál přichází jelínek! Jen to nebyl ten “můj” s pěkným parožím, ale loňský mládenec s “parožím”. Bohužel jde za borůvčím a já vidím jen hřbet a kousek hlavy. Pak mě asi zradí vítr a divadlo končí.

Ale nevadí, ještě mám dvě hodiny šoulání před sebou. Vycházím strmým svahem kousek výš, kde mám větší šanci na kamzíky. Rozhled je dobrý, vidím tak kilometr úbočím, ale nikde nic. Najdu si místo pod smrčkem a čekám asi hodinku. Ale jen párek krkavců mi sem tam proletí nad hlavou. Pak zahlédnu hodně daleko hnědou tečku a rozhoduji se k ní přiblížit. Snad jelínek, snad laň, nedá se to zjistit. Vítr mám dobrý a za chvíli znovu objevuji tu hnědou skvrnku kousek před sebou. Je to srneček, kterého jsem potkal v těchto místech i před měsícem. Asi je tam doma. Ale čas se nachýlil, slunce je již jen kousek nad obzorem a tak sestupuji zpátky na chodník.

Kousek nad ním zase cosi rezavého mezi smrčky. Ale! To je překvapení! Je to stejná tlupa vysoké, co jsem fotil před nedávnem. Vůbec o mně neví a pomalu stoupají mým směrem. Kleknu do trávy a čekám, za kterými smrčky se objeví. První jde laň, pak dva mladí jelínci a nakonec koloušek. Pasou se na trávě a pomalu stoupají snad 40 metrů ode mne. Pořizuji nějaké snímky, světla už moc není, snad něco vyjde. Nakonec mne laň odhalí, přece jenom nejsem vůbec krytý a tak pro jistotu volně odbíhají do smrčin. Na zpáteční cestě, naproti ve svahu přes hluboký zářez, troubí mohutně dva jeleni, jsou asi sto metrů od sebe. Chvíli jen tak stojím a poslouchám …

Autor: Jan Moučka, fotograf

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.