Jeseníky – u Karlovy Studánky
Jan Moučka.
A zase jsou na řadě Jeseníky. Tentokrát mě nohy a mapa zavedly do oblasti okolo Karlovy Studánky, inspiraci mi dal kolega fotograf Štěpán, milovník jesenické přírody a pisatel krásných příběhů.
Bělokamenný potok jsem ještě neprošel, i když jsem se v jeho blízkosti pohybuji každý rok, jenže to je na horském kole při přejezdu Jeseníků a to není čas na „hlouposti“ 🙂 Již jen podle jeho názvu to může být zajímavá lokalita. No uvidíme. Nejdříve ale jsem se stavil podívat na jinou zajímavost – několik století staré důlní dílo, kde se kdysi, snad do roku 1860, těžila železná ruda – štoly pod Jelení cestou. Několik vzájemně propojených dolů tvoří nyní četné propadliny v místech, kde se zřítily stropy, sem tam je ještě vidět i vchod do některých slojí a šachet, které jsou i docela hluboké. Uvádí se, že celková délka chodeb je okolo 600 metrů a vše je hojně využíváno mnoha druhy netopýrů. Teplota uvnitř se pohybuje mezi nulou a šesti stupni. Zajímavé.
Vstup do chodeb a šachet je zakázán, ale mě by ani nenapadlo tam lézt, na to se mám docela rád. Nicméně alespoň pár fotek jsem pořídil, z takových míst na mě dýchá historie i příběhy lidí, kteří tady museli pracovat. Působí to všechno tak tajemně, ponuře, člověk si představí úzké a nízké chodby, neustálé kapání prosakující vody, zimu a vlhko ….. Jen je škoda, že nikde není žádná informační tabule, která by popisovala, co to je, kdy to bylo, co se těžilo, prostě naprosto chybí informace. To je podle mne škoda. Dávat na ohrazení cedulky zákazu vstupu je hodně zjednodušující.
Po obhlídce tohoto opravdu zajímavého místa sestupuji kousek níž, odkud slyším šumění potoka. Po jeho okraji stoupám docela pozvolna, prohlížím si peřeje a vybírám nějaká pěkná místa k focení. V této části ještě není potok nijak prudký, lze najít i klidnější místa, ale postupně se jeho tok stává dravější. Moc vody v něm ale v tuto dobu není, nicméně se najdou i divočejší peřeje, které jsou jako bodovými reflektory prosvětlovány slunečními paprsky. To však není ideální pro focení, velké kontrasty lze zachytit jen velmi obtížně, mnohdy je to nemožné. Ale několik fotek se snad podaří. Dostávám se ale do míst, kde jsou břehy potoka hodně strmé a co je horší, je plný popadaných zbytků stromů, větví a klád. I když je vidět, že lesní dělníci tuto spoušť postupně odstraňují, zatím je to problém.
Vycházím tedy na cestu, která vede nad potokem. Po chvíli křižuji Kapitánskou cestu, stoupám stále podél potoka, který se mění v malý bublající potůček, protékající mechovými kameny a starými práchnivějícími zbytky stromů. Určitě by bylo co fotit, ale mám dnes i další plány, určitě tady nejsem naposledy. Přicházím na Jelení cestu a pokračuji po ní směrem k Hradečné. Asi po jednom kilometru pěkné vrstevnice míjím po obou stranách cesty několik rozlehlejších pasek a představuji si ta krásná místa v době jelení říje ……… Jenže množství posedů dává tušit, co se tady v tu dobu asi děje.
Po chvíli ale odbočuji a stoupám k bílým kamenům, které prosvítají na kopci mezi stromy. Jsou to suťová pole, kamenné moře, jak je uváděno v mapách. Neskutečné množství krásných bílých balvanů, poházených na stovkách metrů po svahu. V některých místech vyrůstá mladé smrčí, které se společně s trsy borůvčí a travou krásně doplňuje s barvou kamenů. V horní části suťě vyčnívá drsně a dravě nad okolí několik silně rozeklaných skalisek, z kterých jsou krásné výhledy
zvlášť v takovém počasí, jaké právě panuje. Blankytná, sytě modrá obloha a po ní sem tam pluje chomáček bílých mráčků – úplná kýčovka! Ale mě to nevadí, je to nádherné, divoké, drsné, snové …. Sedím na místě mnoho minut a jen se tak dívám …. Je škoda odejít, čas však pokročil a je potřeba se vrátit
Okolo vrchu Hradečná sestupuji opět do údolí Bělokamenného potoka, částečně po staré lovecké stezce, částečně jen tak dolů svahem a za chvíli jsem ve výchozím bodu cesty. Byl to hezký den …..
Zdroj Jan Moučka. Starší článek z roku 21. 8. 2010