Zprávy

Kdo ovládá tisk a televizi ovládá lidskou mysl

Každá válka v uplynulých padesáti letech je výsledkem lží, které čteme v novinách nebo slyšíme z úst mluvících hlav na obrazovce. Opakovaná nepravdivá vyprávění nechávají dlouhodobé stopy. Jsou jako padělané peníze, které razí sběř, ale pak je běžně používají bezelstní lidé. Co uráží nejvíc je, že všechny lži jsou na jedno brdo. Odkud vlastně sdělovací prostředky takzvaného hlavního proudu ví o světě, co o něm píšou a ukazují?

Jestli ta otázka překvapí, odpověď udiví: ze tří světových tiskových agentur, usídlených v New Yorku, Londýně a Paříži, které jsou si blízké jako sestry s tím rozdílem, že je nepojí genetický fond, ale pouto ještě silnější—ideologie a mocenské zájmy.

Jejich klíčová úloha v ovlivňování našeho vidění a vnímání světa má za následek, že sdělovací prostředky se zabývají stejnými událostmi, dívají se na ně stejnými brýlemi a podávají o nich stejné svědectví.

Důkazem je srovnávací studie zpráv o válce v Sýrii, otištěných během šesti měsíců v devíti předních evropských denících (1), kterou uveřejnil Swiss Progaganda Research, institut pro výzkum propagandy. Zjistil, že 78 procent všech článků tvořily, když ne plně alespoň částečně, zprávy Tří sester, převzaté přímo anebo v překladu jejich družek, národních tiskových kanceláří. Žádné ze sledovaných novin neměly byť jedinou původní zprávu. Kromě toho víc jak 82 procent komentářů a rozhovorů vyznělo ve prospěch zásahů USA a NATO. Názory syrské strany, pokud o nich padla zmínka, byly označeny jako lži.

Kdo tvoří tento vlivný trojlístek?

Americký Associated Press (AP), která patří majitelům novin, má dvě stě šedesát poboček ve sto šesti zemích se čtyřiceti tisíci zaměstnanci. Zprávy AP používá tisíc tři sta sdělovacích prostředků, které ovlivňují víc než polovinu lidstva.
Agence France-Press (AFP) se původně nazývala Havasova agentura, která vznikla v roce 1835. Dnes patří státu, ale je provozována soukromníky. Má dvě stě poboček ve sto padesáti státech, v nichž pracuje dvanáct tisíc žurnalistů, kteří a rozesílají pět tisíc zpráv a komentářů denně tisíci tři sta jejich šiřitelů ve sto dvaceti zemích na pěti kontinentech.
Reuters s pobočkami ve sto zemích a čtyřiceti pěti tisící zaměstnanců, jejichž zprávy čte miliarda lidí denně. Agentura žije ze své britské slávy, čtenáři neví, že agenturu koupil kanadský multimiliardář Thompson a spojil ji s vlastní tiskovou kanceláří, se sídlem v New Yorku.

Každá z těchto agentur je obrovská fabrika na informace pro všechny druhy medií, které zásobuje nejen slovním materiálem v několika jazycích, ale také fotografiemi, grafy, videi a nahranými rozhovory. Je to lukrativní činnost, jež vynáší majitelům miliardy dolarů, ale to už je jiný příběh.

Wolfgang Vyslozil (2), bývalý ředitel rakouské tiskové kanceláře APA hodnotí vliv tří sester těmito slovy:

„Tiskové agentury jsou zřídka na očích veřejnosti. Přitom jsou nejvlivnější a zároveň nejméně známé masové sdělovací prostředky…Tvoří neviditelná nervová centra, která spojují všechny části mediálního systému.“

V zašlých dobách komunistických světlých zítřků slogan každé ráno Rudé právo byl pro novináře služební povinností. Než usedli k psacímu stroji, museli ověřit, zda se včerejší partajní linie stále platí. Dnes redaktor zahraniční rubriky si dřív než udeří do klávesnice přečte jednu ze tří sester v originále nebo v překladu, kterou mu národní tisková kancelář doručila, aby věděl, co se děje ve světě. Jsou to informace tříděné a učesané ve stylu jedině správného světonázoru. Pak záleží na něm, co s tím udělá. Jsou i tací, kteří vědí, oč jde, a používají agenturní zprávy se sběračkou soli. Ti ale obvykle po jisté době zmizí ze stránek a z obrazovek, protože media jsou prakticky všude v rukách oligarchie, která má bytostní zájem, aby noviny a televize vydělávaly a ne aby podrývaly stávající řád.

Nadvláda světových agentur vysvětluje, proč určité geopolitické události, jež dost dobře neladí s „vyprávěním“ USA/NATO , se do tisku a televize nedostanou. Když agentury zamlčí co považují za „nevýznamné“, západní media se o tom nedozví. Zkrátka, co nehlásí agentury se nestalo.

Závislost sdělovacích prostředků na třech sestrách a jejich prominentních klientech národních tiskových kanceláří, spolu s upadající profesionální úrovní redakcí, otvírá vrata dokořán pro intoxikaci a desinformaci. Když někdo chce dát do oběhu zavádějící story nebo smrdutou informační bombu, stačí, když to podstrčí poměrně slušné agentuře a může si být jist, že jako ponorná řeka vypluje v mediích. Často se stává, že falešná zpráva nebo kachna, která prošla několika agenturami, je „vyprána„ a považována za věrohodnou.

Proto nepřekvapuje, vlády, armádní velení a výzvědné služby používají tyto hlásné trouby k šíření jejich „vyprávění“ po celém světě.

Za Obamy byli zváni do Bílého domu korespondenti agentur na briefing, kde vládní představitelé jim pod podmínkou anonymity svěřili zavádějící informace a vydávali je za „úniky“ tajných skutečností. To je vějička, na kterou sedne i ostřílený žoldnéř klávesnice.

Jak prozradil bývalý ředitel AP Tom Curley (3), Pentagon zaměstnává dvacet sedm tisíc „píáristů“, kteří mají za úkol šířit indoktrinované zprávy a podplácet novináře. Mají na to rok co rok pět miliard dolarů.

Rekapitulujme: Náš světonázor formují tři hlavní zdroje- Washington, Pentagon a Langley- a tři sestry – AP, AFP a Thompson Reuters. Tato nalejvárna funguje způsobem „já na bráchu, brácha na mě“.

Žurnalisté se odvolávají na agentury a ty na své zdroje, většinou anonymní pod záminkou utajení. Používají mlhavých slovních obratů jako „zřejmě, údajně“ , aby se kryly v případě, že se provalí, že zpráva je nepravdivá. Postupem času a opakováním se kachna nebo fejk očistí a stane faktem.

Fred Bridgland (4) o svých zkušenostech válečného reportéra v Angole říká: „ Naše zprávy byly založeny na oficiálních sděleních. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že je skládal člověk ze CIA, který seděl na velvyslanectví, a že neměly nic společného s pravdou. Abych to řekl natvrdo, v agentuře můžeš uveřejnit jakoukoli sračku a dostane se do novin.“

Proč žurnalisté nehledají jiné zdroje než globální agentury?

„Snažil jsem o to, ale pokaždé, když jsem napsal článek, aniž bych se odvolal na nějakou agenturu, nebo na New York Times a jiné anglosaské noviny, nikdo můj článek nepoužil,“ řekl v rozhovoru holandský zpravodaj na Středním východě Joris Luyendijk (5). „Samozřejmě, že jako korespondent můžu napsat zcela jiný pohled na situaci, jenže media mohou vzít jenom jeden, a tak se rozhodnou pro verzi, která se shoduje s převládajícím obrazem.“

Přesto někteří přední žurnalisté stále věří, že jim nikdo nenařizuje, jak psát. Jak lze vysvětlit tento zřejmý rozpor?

„Jde o to, že by nebyli tam, kde jsou, kdyby předtím nedokázali, že jim nikdo nemusí předříkávat, co mají psát, protože sami dobře vědí, co můžou a co ne,“ vysvětluje známý americký jazykovědec a politolog Noam Chomsky (6). „Jestliže začnou od piky, jako třeba v policejní rubrice, a pak by během své kariéry psali neortodoxní články, nikdy by se nedostali do křesla, kde dnes sedí. Prošli úspěšně prověřovacím sítem a vysloužili si důvěru.“

Toto síto vede k žurnalismu, který obvykle nedělá vlastní průzkum a nevytváří původní materiál o geopolitických konfliktech a jiných světových problémech, ale spokojuje se s převyprávěním jedině správného vyprávění.

Noviny, časopisy, radiové a televizní stanice sice možnost vykonávat nezávislý společenský vliv (teoreticky) mají, ale nemohou ji uplatnit. Pro vládnoucí systém jsou nástroje politické a ekonomické moci. Proto první přikázání dnešní žurnalistiky jim ukládá, aby se podvolily.

Je proto zcela logické, že tradiční sdělovací prostředky – finančně závislé na státu nebo na majitelích, převážně průmyslové a finanční oligarchii – upřednostňují geopolitické zájmy atlantického spojenectví. Neboť jak státy, tak oligarchie odvozují svoji existenci od transatlantické politické a bezpečnostní struktury, která, in fine, spočívá na USA.

V Americe vlastní téměř všechen tisk, televizi a rozhlas patnáct miliardářů. Poplatná media servírují stejný guláš , rozdíl je v omáčce a koření. Z Mediálního radaru vymizely rovněž skutečné problémy jako jsou srůstání kapitálu s politikou, řízený přesun obyvatelstva z chudých zemí do bohatých, nerovnost příjmů a hrozba náhodné atomové války. Jejich místo na předních stránkách a obrazovkách plní násilí, sex, skandály a LBGT. V tomto zfalšování prvenství spočívá genius soudobé vládnoucí elity.

Naše vlády nás udržují v neustálém strachu a válečné horečce. Stále je tu nějaký smrtelný nepřítel, který nás pozře, jestliže se za ně slepě nepostavíme. Náš problém jsou stádovitá množství lidí po celém světě, která poslouchají co jim diktuje politicko-mediální spřeženectví. Miliony lidí zahynuly pro tuto slepou poslušnost. Tisk, rozhlas a televize jsou klávesnice, na nichž se bez přestání hrají válečné melodie. Je mnohem snazší lidi oklamat, než je přesvědčit, že byli oklamáni. Každý kdo se o to pokusí, je okamžitě ocejchován jako nepřítel lidu, dán na černou listinu a ostrakizován.

Kdo ovládá sdělovací prostředky, ovládá lidskou mysl. Podle toho kdo jaké názory zastává poznáme, co čte a poslouchá.

Když jsem žil ve Spojených státech oťukával jsem nové známé otázkou: Co myslíte, zastřelil Oswald Kennedyho? Z odpovědi jsem poznal, zda ten člověk mi vykládá vyčtené názory nebo přemýšlí. Teď se tam chystám s jinou prubířskou sondou: Myslíte si, že Trump skutečně s Rusy nic neměl?

Neboť opakovaná nepravdivá vyprávění nechávají dlouhodobé stopy. Jsou jako padělané peníze, které razí sběř, ale pak je běžně používají bezelstní lidé.

Jan Vítek, Vaše věc.cz

Zdroje:

Německo: Die Welt, Süddeutsche Zeitung (SZ) a Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ).Švýcarsko : Neue Zürcher Zeitung (NZZ), Tagesanzeiger (TA) a Basler Zeitung (BaZ). Rakousko: Standard, Kurier a Die Presse.
History of an Exceptional Alliance of News Agencies (2014)
Adams, Russell, „AP’s Curley to Retire“ , The Wall Street Journal, January 23, 2012
Angola : Don’t simplify History, inteview, All lAfrica ( 2002)
They’re just like people) a report on experiences of a news correspondent in the Middle East, (2006)
What Makes Mainstream Media Mainstream, Z Magazine (2014)