Profesor Budil: Západ využil naší naivity. Nás už nezlomí, tak útočí na mladé. Hrozí nám zlé věci, bojujme
Jak se podle vás změnila za posledních několik desetiletí česká společnost? Je více prozápadní, samostatná, inovativní, nebo uzavřená sama do sebe, pesimistická a bojící se každé nové zprávy?
Myslím si, že česká společnost je zralejší a střízlivější než dříve. Prokazuje v mnoha směrech pozoruhodnou odolnost. Navzdory masivní propagandistické vlně živené mainstreamovými médii, progresivistickými akademickými kruhy, nevládními organizacemi a levicově liberálními politickými stranami, a to za podpory bruselských byrokratických struktur a nadnárodních korporací, se daří udržovat v České republice vyšší míru demokracie a svobody než ve většině západoevropských zemích. Generace, která prožila část života v komunistickém režimu a poté třicet let v polistopadové éře, položila základy stabilního státu a hospodářství, které by za příznivých okolností mohlo zajistit trvale udržitelnou prosperitu. Česká republika je jedinou postkomunistickou zemí, v níž po roce 1990 nepoklesl počet obyvatel. Například z pobaltských či některých balkánských států odešla v posledních letech až třetina populace.
Je příznačné, že právě zmíněná generace je navzdory svému záslužnému úsilí při „budování státu“ obviňována z xenofobie, rasismu, provincionalismu či přímo fašistických sklonů. Existují vlivné síly, které si nepřejí silnou a nezávislou Českou republiku. Snaží se ji vnitřně rozložit šířením negativních emocí, mediálními štvanicemi, podporou udavačství, omezováním osobní svobody a svobody projevu a pořádáním masových pouličních demonstrací proti demokratickým institucím a principu demokratické volby. Nepřátelé svobody již pochopili, že generaci dnešních čtyřicátníků a padesátníků, která je vesměs imunní vůči pokušení totalitarismu, nezlomí. Zaměřili se proto na školy, které se snaží ideologicky indoktrinovat především prostřednictvím působení neziskových organizací. Cílem je zlomit kritického ducha a získat mladé lidi pro progresivistické ideály. Nad českou společností se tak opět vznáší hrozba nové normalizace. Díky našim historickým zkušenostem bychom měli na rozdíl od Švédska, Německa či Francie v této zkoušce obstát. Ústřední půdou tohoto zásadního střetu o budoucnost svobody v naší zemi však bude škola
Vyrostli noví „kapitáni průmyslu“, velcí podnikatelé. Někteří podpořili své město, například Příbram nebo Karlovy Vary, jinde, třeba v Plzni, se oddali svým kšeftům, lobbismu v politice a přesouvání majetku na své okolí. Dá se to přirovnat k novodobé historii USA, kdy se z šéfů podsvětí stali za generaci dvě vážení občané, mecenáši?
Honoré de Balzac kdysi napsal, že za každým velkým majetkem se skrývá zločin. Na druhé straně bych velké a úspěšné podnikatele nedémonizoval. Šlo o asertivní lidi využívající možností, které jim existující právní systém dovoloval. Byli mezi nimi podvodníci, hochštapleři, potenciální zločinci nebo poctiví lidé a altruisté jako v každé jiné profesi. Po některých zbyly trosky kdysi prosperujících podniků, jiní zpronevěřili miliardy a uchýlili se do zahraničí, řada z nich spolupracuje s podsvětím a ovlivňuje politický život v zemi, ale nalezneme i takové podnikatele, po nichž zde zůstaly skutečné hodnoty. Ti jsou ovšem mediálně méně viditelní.
Po roce 1989 jsme se dopustili jednoho závažného omylu. Neuvědomili jsme si, že západní státy sice přestaly být našimi rivaly v ideologické, politické a vojenské oblasti, ale o to více s námi budou soupeřit v ekonomické sféře. A že využijí každé příležitosti, mocenského tlaku, naší slabosti a naivity a důmyslné strategie, aby nás přeměnily v závislou ekonomickou periférii, zdroj levné pracovní síly a odbytiště vlastního zboží.
Potřebujeme proto patriotické podnikatele, kteří vědí, kde leží jejich vlast a jakou odpovědnost k ní mají, a vizionářské technokraty v dobrém slova smyslu. Jestliže se chceme vymanit z ekonomické závislosti na západních zemích a napodobit jiné úspěšné státy, musíme disponovat národní rozvojovou strategií. Ta musí být založena na hlubokém vlastenectví, protože pouze pocit patriotismu jí zajistí dlouhodobou kontinuitu překračující partikulární zájmy jednotlivých demokraticky se střídajících vlád.
Pro někoho je ikonou Václav Havel, pro jiné Václav Klaus starší a jiní odsuzují šmahem oba. Nazrála doba na jejich hodnocení v tehdejším kontextu, nebo je ještě na nějaká velká hodnocení čas?
Nemyslím si, že ve vztahu k oběma osobnostem potřebujeme nějaké obecně sdílené velké hodnocení. Historický odstup je navíc spíše na škodu, protože s ubíhajícím časem a ubývajícími očitými svědky se ztrácí řada epizod, detailů a nuancí, které potřebujeme k plnému pochopení každého člověka. Nakonec nezbude konkrétní osoba, ale soubor legend, které si upravujeme podle vlastní potřeby. Rumunský religionista Mircea Eliade kdysi napsal, že mýtus je poslední fáze ve vývoji hrdiny. Svůj názor na Václava Havla a Václava Klause jsem vícekrát otevřeně sdělil. Nikomu jej nevnucuji, protože pohled na svět vždy odráží velmi individuální, až intimní životní příběh.
Václav Havel byl – ať již právem, či ne – nejznámějším symbolem odporu proti normalizaci. I z tohoto důvodu na sebe dokázal vázat v listopadu 1989 ohromné množství pozitivní energie. V té chvíli, na vrcholu svých sil a vlivu, se mohl stát skutečně velkým státníkem obrozeného Československa. Záhy se však ukázalo, že není z látky, z níž se rodí významné historické osobnosti. Kdyby si to dokázal připustit a na vrcholu moci odejít, zachránil by si pověst a úctu národa. Nyní se, bohužel, jeho jménem zaštiťují převážně ti, jejichž zášť, agresivita, netolerance a chamtivost představuje absolutní protipól kdysi deklarované pravdy a lásky.
Václav Klaus vstoupil výrazně na politickou scénu, když bylo zřejmé, že Václav Havel postrádá jasnou politickou a ekonomickou koncepci rozvoje postkomunistické společnosti. Václav Klaus ji předložil a s řadou problémů a nedopatření, daných různými okolnostmi, uskutečnil.
Zdroj Parlamentní Listy