Paradox ve vnímání času aneb Jak je to s budoucností

Budoucnost si dovedeme představit, ale co dál?
Čas je jedním z objektivních elementů, který je vnímán velmi subjektivně a mnozí s ním neumí nakládat. Jinak řečeno – čas je vnímán jako problém. Buď nám plyne velmi pomalu ( v případě, že se nemůžeme něčeho dočkat). Nebo rychle – ,,Nemám čas” ,,Čas pracuje proti nám” ,,Život je krátký” to jsou rčení, která to jasně dokazují.
A přitom to tak nemusí být! Lidská mysl se totiž na budoucnost upírá často a příliš a více-méně tak přehlíží současnost. Je to chyba a je to důvod, proč přítomnost podceňujeme. Mnozí totiž nedohlédají to, co bych nazval paradoxem ve vnímání budoucnosti.

Snad všichni mají za to, že budoucnost je něco časově ještě dost vzdáleného, ale co je naprosto skvělé, nebo alespoň mnohem lepší, než současnost.
Má to být epocha bezstarostného blahobytu, bezbřehé svobody, pevného zdraví a dlouhověkosti. Sen ,,Ráje na zemi”. Tato krásná představa pramení ze současné nespokojenosti, proto taky je přítomnost pociťována ne zrovna přátelsky. Navíc jsou tyto dvě časové dimenze chápány odděleně, bez spojitosti, nokontinuelně: teď je teď a potom bude někdy. Tím pádem se může stát, že lidé řeknou, že budoucnost ještě nenastala.
A tady je ten kámen úrazu! Proč? Protože ona prakticky ani nenastane! Každá generace ji totiž vidí před sebou, nikoli v sobě. Říká se, že rodiče připravují budoucnost pro své potomky a ti zase pro své atd. A cítí, že by synové, dcery, vnoučata a pravnoučata žili v budoucnosti? Není tomu tak. Necítí to ani starší potomci a nepocítí to ani vnoučata, až dědové umřou a oni dospějí. Jen se posunou v čase a nahradí starší generaci.

Vtip je v tom, že přítomnost (žitý čas) je každou vteřinou ona očekávaná budoucnost! A je to tak proto, že čas je za každých okolností (zákonitě) kontinuální, nepřetržitý. Čili neustále míjí – běží. Co to znamená? Nic víc než to, že budoucí neustále přechází do do přítomného a okamžitě do minulého. Tím je dáno, že budoucnost je právě teď, je přítomná v našem reálném čase.
Z nějakého důvodu toto lidi nejsou schopni vnímat. A tak se stane, že jim život tzv. proteče mezi prsty, zestárnou a diví se, že ničeho nedosáhli, že jejich děti a vnuci mají stejné potíže, ne-li větší, a že budoucnost je pořád ,,před nimi”.

Co s tím? Je třeba si uvědomit, že budoucí se nedá žít jinak, než přítomným, ale že do toho přítomného je třeba vkládat to co by mohlo být. Miliony lidí to pochopí příliš pozdě. Ti rozumní se s tím smíří. Méně rozumní chtějí žít 150 let, nerozumní pak věčně. Je to možná frustrující, ale nemusí to tak být, pokud se naučíte s časem pracovat a postavíte se k němu kladně.
Pak se vnímání času změní – už nebude stále proti vám, nebo spíš vy proti němu, ale stanete se spojenci. Váš život se zlepší, protože se naučíte stárnout, to znamená také žít přirozeněji. Tím pádem nebudete časem plýtvat (v honbě za iluzemi), nýbrž ho využijete ke svému zrání.
Bezcenné pasivní očekávání budoucnosti se změní v aktivní prožívání přítomnosti. Váš život dostane směr a tím i přirozený rozměr.

Žijeme v budoucnosti vzhledem k minulosti. Tento objektivní poznatek je však pro náš život zatraceně málo, má hodnotu jen teoretickou. Nenechte se mýlit, že někdy bude líp. To vůbec není zaručeno. Vy přece dokážete toto lépe udělat už dnes. V tom je smysl našeho lidského života – nepromarnit čas. Mnozí starší vědí o čem mluvím. Čas plyne a den se míjí za dnem. Naplňte tyto dny, nečekejte. Protože žádný už se nevrátí. Žádný.

Miloš Zatloukal