Jak by tady mohlo být krásně…
Neschopnost, lemplovství a bezohlednost systému byla dříve skryta či se sváděla na „selhání jednotlivců“, najednou se však dotýká všech. Reakce státu na koronavirus totiž ukázala, že hrstka vyvolených může snadno „demokraticky“ rozhodovat i o takových otázkách, o kterých jsme byli ujišťováni, že jsou nedotknutelné, že o nich „se nehlasuje“.
Všichni, kdo věřili ve svobodu pohybu a další „ústavní svobody“, zjistili, že když stát liberální demokracie chce, s našimi svobodami a jejich garancemi si promptně vytře pozadí, a to za nadšeného hýkání davu uvedeného do stavu hysterického strachu. Takto přesně vznikají války a skutečnost, že jde o válku s virem a ne se „zlými cizáky“, je čistě náhodná. Koneckonců, hledání „zlých cizáků odpovědných za koronavirus“ už započalo a za pár měsíců se můžeme dočkat masového pochopení pro nesmyslné sankce vůči Číně či pro rozdělování států na „vhodné“ a „nevhodné“.
Jsem známým velkým zastáncem svobody, důvěřuji lidem a nevěřím politikům. Proto jsem si v poslední době vyslechl dosti uštěpačných poznámek na téma „jak velký by to byl průšvih bez razantních opatření státu“. Nebyl. Průšvih díky „razantním opatřením státu“ nás totiž teprve čeká. Ekonomický. Troufnu si předpovědět, že ještě nikdy nás každý zemřelý nevyšel tak draho.
Ale pojďme k tomu, jak by to mohlo vypadat s pandemií, kdyby stát měl na starosti jen bezpečnost (vnitřní i vnější), justici, elementární veřejnou správu a fungoval jako poslední garance toho, že se nikdo nedostane pod jakýsi definovaný minimální sociální standard.
Představme si…
… že stát nevlastní, nepodniká, nedotuje, nereguluje, netiskne peníze (protože jsou stoprocentně kryté fyzicky existujícím zlatem), nedopravuje, neléčí a nevzdělává, nechrání hloupé a neprotežuje nečestné… pouze efektivně slouží ve vyjmenovaných oblastech.
Podniky a živnostníci platí jednotnou DPH (či daň z obratu) ve výši 10 %, místo podvojného účetnictví vedou jen peněžní deník, ze kterého se DPH vypočítává. Žádné další daně, žádné povinné sociální a zdravotní pojištění, žádné poplatky za to či ono. Občané se pouze skládají daní z hlavy na saldo Záchranného sociálního fondu, ze kterého si může půjčit „na přežití“ kdokoliv, kdo se dostane do existenčních problémů. Za půjčku ručí svým majetkem, musí ji začít vracet do šesti měsíců a do doby jejího splacení nemá aktivní volební právo, protože kdo není kompetentní ve správě svých záležitostí, není kompetentní k rozhodování o záležitostech společných, a nemůže být zároveň svým věřitelem i dlužníkem.
Každý si může na svém a za své dělat co chce, pokud tím (nad míru přiměřenou okolnostem, posuzovanou v individuálních případech soudem) nezasahuje do analogické možnosti jiného. Těží z dobrých rozhodnutí a nese odpovědnost za svá rozhodnutí špatná.
Jak by vypadala taková společnost?
Všichni lidé by byli mnohem bohatší, než jsou dnes. Nemožnost státu okrádat všechny pomocí inflace by způsobila deflaci, takže by opět platilo, že „kdo šetří má za tři“, nikoliv „kdo šetří je pitomec“. Banky by nebyly továrny na peníze, tupé spekulace s nemovitostmi by vymizely. Lidé by si kupovali pouze to, co potřebují, kvalita zboží v obchodech by se zvýšila, neboť by bylo nevýhodné ničit si zdraví nekvalitními potravinami a nikdo by nechtěl kupovat věci, za jejichž náhražku „zítra“ zaplatí víc.
Řešení svých problémů by lidé hledali na konci vlastní paže, nikoliv v programech politických stran, pomoc u svých blízkých, nikoliv v kapsách svých sousedů. Byli by sebevědomější a zodpovědnější, protože za svá špatná rozhodnutí by nesli odpovědnost sami a žili by v systému, kdy je výhodnější být aktivní a chytrý, než líný a hloupý. Lidé by měli více dětí, neboť dobře vychované a vzdělané děti by byly opět nejlepším zajištěním na stáří. Byli by vzdělanější, protože po školách by za své peníze požadovali přípravu dětí na život, nikoliv hlídání dětí po dobu, co jsou v práci. Byli by zdravější, protože by bylo nevýhodné o své zdraví nepečovat, zdravotní péče by byla nicméně lepší, levnější a dostupnější než dnes. Právo duševního vlastnictví by neexistovalo, k výdělkům by vedly inovace, nikoliv omezování konkurence. Dotace by neexistovaly, vznikaly by hodnoty, o které stojí zákazníci, nikoliv politici a úředníci. Řidiči nejsou šikanováni za neposlušnost, po rovných silnicích, za jejichž používání platí, místo po tankodromu, za jehož používání na nich stát vydělává 50 miliard ročně… Dalo by se pokračovat.
… a jak by vypadala reakce na koronavirus?
Po prvních zprávách o epidemii státní úředníci zřizují webové stránky, které obsahují pravidelně aktualizované nejnovější poznatky o nákaze a doporučení, jak se chovat, stát uvolňuje ze svých skladů ochranné pomůcky pro všechny své zaměstnance a poskytuje jim je, protože je jeho posláním sloužit občanům musí neustále a dodržuje svoje interní pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Každý občan a každá firma se zařizují podle toho, jak vnímají rizika. Většina zaměstnanců odmítá bez ochranných pomůcek pracovat, trvají na pravidelném testování sebe i všech kolegů. Pokud jim jejich zaměstnavatel nevychází vstříc, odcházejí do méně bezohledných firem. Svědomité firmy mají přetlak kvalitních uchazečů o práci a vytvářejí nový standard péče o zaměstnance.
První zaměstnanci bezohledných firem umírají, zákazníci nechtějí od takových firem ani zboží, ani služby, bezohledné firmy krachují a jejich místo na trhu postupně přebírají svědomité firmy, kterým se péče o zaměstnance vyplácí a které se předhánějí v péči o zaměstnance, neobsluhují zákazníky bez ochranných pomůcek či nedodržující bezpečnostní opatření. Nikdo totiž nemá „nárok“ být obsloužen, všechny transakce jsou dobrovolné, bez vměšování ze strany státu.
Komerční zdravotní pojišťovny po svých pojištěncích začínají vyžadovat dodržování vyšších standardů ochrany, jinak jim vypovídají pojistné smlouvy, jejich smluvní lékaři dostávají zvláštní odměnu za bezpečné a rychlé testování pojištěných klientů.
Občané jsou ochotni zaplatit násobně vyšší cenu za ochranné pomůcky a testy. Mohou si to dovolit, Česká republika se stává zlatým dolem pro dodavatele ochranných pomůcek a testů. Protřelí obchodníci již dávno vyrazili do světa a s vidinou vysokého zisku nakupují roušky, respirátory, plicní ventilátory a testy. S vidinou vysokého zisku některé firmy přeorientovaly svoji výrobu a vyrábějí roušky, respirátory, plicní ventilátory, a testy, laboratoře vydělávají na testování. Část lékařů uvolňuje kapacity pro nové, dobře platící pacienty, které testuje a léčí.
Stát nic necertifikuje, nereguluje, negarantuje, nicméně velmi rychle se na trhu prosadí kvalita, neboť dodavatelé, ve snaze ověřit si kvalitu kupovaného a dokázat kvalitu svého zboží zákazníkům, zboží dobrovolně certifikují v privátních zkušebnách, které ručí za certifikáty svou pověstí a svým majetkem.
Krachují obchodníci, kteří se nechali napálit dodavatelem, krachují nespolehlivé laboratoře a zkušebny, státní soudy rychle rozhodují spory s nimi. Během velmi krátké doby nabídka převyšuje poptávku a ceny klesají. Výrobci se předhánějí v inovacích a zvyšují kvalitu dodávaného zboží. Předimenzované kapacity výroby nacházejí uplatnění v exportu do jiných, méně šťastných zemí, kde zdravotnictví ovládá stát…
Po epidemii bychom v takovém případě měli ekonomiku očištěnou od bezohledných firem, jen minimálně poškozenou. Žádné náhrady škody, žádná trestní oznámení pro podezření z nevýhodných státních nákupů…
Pomůže jedině změna systému
Ne, není možné přesně odhadnout, jak by se situace vyvíjela. Těžko si však představit, že by scénář mohl být horší než to, co vidíme v podání přeregulovaného a státu dnes. Zmatky, chaos, podezřelé nákupy, neustále se měnící pravidla pro všechny, poškození ekonomiky, které bude srovnatelné snad jen se světovou válkou…
Nenechme si vnutit, že stávající situace je selháním členů vlády, selháním konkrétních osob. Jde totiž o selhání lidského faktoru, na jehož předpokládané bezchybnosti (a poctivosti) je systém naivně založen.
Pokud si objednáte stavební firmu a její zedníci vám postaví mizerný dům, je to špatná firma, které asi příští zakázku nezadáte. Pokud příště objednáte stejnou firmu a necháte se uchlácholit, že „ti noví zedníci jsou lepší“, je to chyba, ale stát se to může. Ale pokud se necháte přemluvit, abyste stejné firmě, jejích výsledky jsou horší a horší, zadávali další a další zakázky po více než třicet let, říkáte si o svěrací kazajku.
Autor: Roman Kříž
Převzato z :https://www.svobodny-svet.cz/