Měnové reformy – 1 část
V pěně dní (a za tichého ševelení virů Covidu) vcelku zaniklo 67. výročí loupeže století, připadající na 1. červen. Ten den provedla tehdejší komunistická vláda zlovolný a zcela amorální zločin, kterým jen dovršila socialistické loupení soukromého vlastnictví započaté již v roce 1945 znárodňovacími [1] dekrety presidenta Beneše [2] a navazující dočišťovací akcí Komunistické strany v roce 1948 [3].
Ano, jde samozřejmě o měnovou reformu, v krátké historii našeho státu dokonce už třetí, ale nepředbíhejme zatím událostem.
První měnová reforma
První a poměrně velmi úspěšná měnová reforma proběhla brzy po vzniku našeho státu a oddělila novou československou měnu od původní rakousko-uherské. Úspěšná byla zejména v tom ohledu, že zatímco se ostatní nástupnické státy Rakousko-Uherska zmítaly v hluboké inflaci (války bývají vždy vedeny na dluh), reforma [4] z pera ministra financí dra Aloise Rašína byla podstatně promyšlenější, stáhla z oběhu inflační peníze a i když také omezeně sáhla na soukromé majetky (ovšem šlo převážně o poměrně amorální válečné zisky) a obsahovala i řadu sociálních aspektů, přesto za následné tvrdě deflační měnové politiky vybudovala pevnou a stabilní měnu, kvalitativně se blížící švýcarskému franku. (Detaily v publikaci Dr. Alois Rašín: Můj finanční plán — ke stažení epub.) Aloise Rašína 5. ledna 1923 úkladně zavraždil výstřelem do zad komunista Josef Šoupal, alias Dněprostroj.
Druhá měnová reforma
Druhá Československá měnová reforma proběhla po II. světové válce 1. listopadu 1945 a jejím cílem bylo snížit počet peněz v oběhu a znovu zavést československou korunu (nyní už Kčs). [5] Situace rozhodně nebyla ideální, v oběhu bylo několik různých měn (kromě české protektorátní a slovenské koruny, ještě polský zlotý, maďarské pengő, poukázky pro československou armádu, vojáci sovětské armády platili korunovými poukázkami z roku 1944 a americká armáda platila spojeneckými markovými poukázkami). Ihned po osvobození začalo obyvatelstvo (nejprve spontánně) na osvobozeném území také opět platit prvorepublikovými bankovkami a mincemi, tato skutečnost byla později 25. srpna 1945 legalizována. Do oběhu na Slovensku byla v létě 1945 uvedena i bankovka v hodnotě 2000 Kčs, její oběh byl však omezen pouze na území Slovenska. Bylo tedy zřejmé, že reforma je nutná, podobně jako po I. světové válce.
Zatímco před válkou (k 1. 12. 1937) bylo v oběhu 8 mld. Kč a na vkladech 86 mld. Kč, po ukončení války (k 31. 10. 1945) bylo v oběhu už 124 mld. Kč (+44 %) a na vkladech plných 258 mld. Kč (+108 %). Jak vidíme, i druhá světová válka byla vedena brutálně na dluh.
Hlavním cílem reformy byla, opět, thesaurace inflačních peněz. O její formu však vznikaly prudké spory mezi dvěma exilovými vládami (londýnskou a moskevskou), přičemž nakonec převážila centrální koncepce moskevského exilu. V praxi potom byly hotovosti do 500 Kč směněny za československé státovky vytištěné v Anglii v kurzu 1:1, částky převyšující 500 Kčs a veškeré bankovní vklady byly nuceně složeny na vázané vklady (o nich si ještě povíme více v následující měnové reformě), čímž snižovaly přístup k uloženým penězům jen na speciální události (typicky svatby, narození potomka, léčba apod.). Tyto vklady zůstaly zablokovány až do roku 1953, kdy byly při další měnové reformě bez náhrady zrušeny (viz příští díl).
Protože byl nedostatek mincí, zůstaly i po reformě v oběhu protektorátní mince, mince první republiky a mince Slovenského štátu s tím, že byla rozšířena jejich platnost na území celého Československa.
Zároveň s redukcí inflačních peněz byl stanoven i kurz nové koruny vůči dolaru na 50 Kčs za 1 americký dolar USD a ten byl sdělen Mezinárodnímu měnovému fondu [6] (dále MMF) a Světové bance.
Výměna hotovosti přinesla snížení oběživa ze 124 mld. na 19 mld. Kčs, tedy zhruba na 15 % původní hodnoty. Je tedy vidět, že reforma v roce 1945 snížila objem oběživa ještě drastičtěji než reforma v roce 1919.
Protože k pochopení okolností směřujících ke třetí měnové reformě během pětatřiceti let existence republiky je třeba znát celou řadu souvislostí a příčin, ponechám analýzu až do následujícího dílu.
PeTaX
[1] Znárodnění (nacionalizace), zestátnění (etatizace) nebo vyvlastnění (expropriace) je převod soukromého majetku do veřejného, tj. především státního vlastnictví, ve veřejném zájmu za náhradu v tržní ceně (adekvátní ceně). Jde o úkon opačný k privatizaci. Původním programem socialistických a sociálně demokratických stran byla tzv. socializace, která nemusela mít jen podobu zestátnění, ale i dělnické kontroly či združstevnění. V jiném významu slova se používá jako synonymum konfiskace. Za znárodnění bývá označován též akt, kterým stát násilně přebírá majetek proti vůli jeho vlastníků nebo bez jejich vědomí, a to bez náhrady nebo za náhradu jen symbolickou (zpravidla pod mezinárodním tlakem, a tudíž opožděně). Z právního hlediska se jedná o konfiskaci (propadnutí majetku). V poválečném Československu byla konfiskace majetku hojně používána. I pro tyto konfiskace však byl všeobecně používán termín „znárodnění“, viz např. zákony č. 118–126/1948 Sb.
[2] Je zajímavé, že o komunistické loupeži 1948 se hovoří poměrně často, zatímco znárodňování roku 1945, vycházející z Košického vládního programu, prošlo prakticky bez odporu a není mu dodnes věnována větší pozornost. Požadavek znárodnění sice nebyl ve vládním programu výslovně uveden, ale všeobecně se s ním počítalo. O jeho rozsahu mělo být rozhodnuto až po osvobození celého státu. Šlo o požadavek tak populární mezi obyvatelstvem, že proti němu téměř nikdo otevřeně nevystoupil. Např. i nesocialisticky orientovaná Demokratická strana na Slovensku, která se stavěla za soukromé vlastnictví, zároveň deklarovala potřebu zestátnit podniky určitých kategorií, jestliže tím lépe poslouží sociálním potřebám a veřejným zájmům. Výhrady nesocialistických stran se při projednávání znárodňovacích dekretů týkaly v podstatě jen rozsahu znárodnění, rychlosti postupu, úlohy družstevnictví a některých organizačních a procedurálních otázek. Znárodnění se uskutečnilo na základě čtyř dekretů prezidenta ČSR ze dne 24. října 1945 (v té době ještě nebylo ustanoveno Národní shromáždění, takže nemohly být vydávány zákony). Vyhlášeno bylo na manifestaci na Václavském náměstí dne 28. října. Prvním dekretem byl zestátněn klíčový a velký průmysl, dalšími dekrety potravinářský průmysl, akciové banky a pojišťovny. Již dříve byl znárodněn filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů.
[3] Ve srovnání s Benešovým znárodněním (více než 67 % podniků a z hlediska obratu drtivá většina ekonomiky) už šlo v podstatě jen o čučkařské příštipkáření.
[4] Reforma pro oběživo proběhla okolkováním. Okolkovala se polovina předložené hotovosti a druhá polovina byla zabavena a nahrazena 1% vkladními listy. Celkově došlo ke stažení cca 34 % oběživa. Na výsledky reformy se dá nahlížet pozitivně i negativně (deflační politika prosazovaná Aloisem Rašínem vedla k propadu exportu a krachům bank, za což byl zejména ekonomy ovlivněnými Keynesovou teorií peněz tvrdě kritizován), ale koruna československá byla v turbulentní době dvacátých let dvacátého století pevnou měnou.
[5] Dekret prezidenta republiky o obnově měny (91/1945 Sb.)
[6] Československá republika (ČSR) byla jedním z 29 zakládajících členů MMF (vznik MMF 27. 12. 1945).