Duchem chudí šťastní jsou
Rozhlédneme li se kolem sebe, můžeme pozorovat různé druhy lidí. Někteří se zabývají svými koníčky a zálibami, jiní prací a budováním kariéry, dalším stačí mít přehled v módě či značkách automobilů. Jsou i tací, pro které je hlavní podstatou života ho nějak prožít. Třeba na kole, při aktivním sportu či třeba poctivým přístupem k pohostinství a zlatavému moku. Ovšem jsou tu jedinci, kteří se zajímají o dění kolem sebe, dívají se na zprávy, čtou noviny či sledují internet. Snaží se analyzovat informace, utvořit si vlastní názor. Čím je člověk zkoumavější a možná i chytřejší, tím více vstřebává střípky dění, ukládá je a skládá si mozaiku.
Z výše uvedeného vyplývá, že přístup každého z nás k životu je jiný. Máme rozdílné zájmy, priority, IQ, žijeme v jiném prostředí, které má na nás vliv. Již od dětství se utváří naše osobnost, a právě rodina má vliv na to, kudy se budou ubírat naše další kroky. Není však jediná. Ovlivňovat nás může škola, později autority, které uznáváme. Samozřejmě důležitá je vedle výchovy i genetická informace přenesená na nás z rodičů. Patříme však do evropské populace a vzhledem k určité kulturní tradice se dá předpokládat, že většinou nežijeme ze dne na den. Svůj život nějakým způsobem plánujeme, zaměřujeme se na určité cíle. A k tomu potřebujeme pracovat s informacemi, které různě sbíráme. Čím více jsme schopni přemýšlet, tím složitější cesta nás pravděpodobně čeká.
Inteligence je předpokladem k úspěchu. Pokud nemáte vysloveně talent například pro některé odvětví umění či sportu, probíjíte se kariérním žebříčkem v nějaké práci. Zároveň se nějak utváří Váš charakter a přiřazujete se k Vám blízké skupině lidí. Tím se opět vracíme k vlastnímu vyhranění spojenému s názory. Vezmeme li v úvahu vývoj společnosti za posledních 80 let, což je zhruba délka lidského života, prošla několika veletoči. Lidé na prahu této mety zažili u nás nacisty, chvilku kapitalismu, komunisty budující socialismus i za cenu represí, okamžik nadšení z možného vymanění se z okovů v letech 1968-1969, opuštění socialistického zřízení v období tzv. Sametové revoluce, opojení z nabyté svobody a naději v ní, aby po roce 2000 pochopili, že svět zařadil zpátečku, načež na ně dolehla v roku 2008 krize, a poté už se jelo z kopce dolů. Máme tu problémy s logikou, proti které jde politiky vyvolaná migrace, jakýsi Zelený úděl, nesmyslná vlna ekoaktivismu a momentálně uměle vytvořená pandemie. Ti staří lidé mají za sebou tolik, že si musí hlavu ukroutit. Místo toho často horko těžko shání něco k jídlu a žijí na hranici bídy.
Čím jste mladší, tím méně jste zažili a o mnohém vůbec nepřemýšlíte. Nevíte, co je válka, práce v uranových dolech, strach o život, který může ukončit kulka na ulici vystřelená ,,spřáteleným‘‘ vojákem. Nepamatujete si, jak fajn bylo tábořit u ohně v lese, jezdit na kolech či lyžích bez povinné přilby, jít do kina na jediný zahraniční film, či jezdit bez omezení rychlosti. Také ovšem zároveň bohužel tušit, že Vás kvůli názorům nemusí vzít na vysokou školu. Husákovo děti si prožily ještě své a mohou posoudit, co bylo složité, co nebylo tak špatné a co stálo za zapomenutí. A právě proto, že dnešní padesátníci mohou porovnávat, uvědomují si nyní často, do jak velké žumpy se společnost řítí. Tedy pokud patří k těm, kteří aktivně sledují vývoj v oblasti politiky, technologií, hospodaření, ekonomiky, genderu a návratu direktivního způsobu vládnutí. Jsou samozřejmě i tací, kterým maximálně zhořkne pivo při jeho zdražení, a že se děje něco nedobrého, to vypozorují jen když jim z nesmyslného důvodu zavřou nejbližší prodejnu či poštu. Nevěří ve vlastní schopnost ovlivnit dění a rezignují na tuto část života. Jak snadný ho mají.
Sebedestrukce Evropy a v podstatě i Severní Ameriky je zjevná. Stále častěji se lze ptát na to, komu vadí, že se lidé měli relativně dobře? Obě tyto části světa mohly ještě dlouho určovat vývoj na planetě a být v popředí. Místo toho v rámci ekonomicko-mocenských ambic jakýchsi elit vznikl prostor pro diktaturu jdoucí ruku v ruce s anarchií. Ve jménu falešné svobody došlo k několik převratům ve Středomoří a na Blízkém Východu, poté vše dopadlo na samotné Spojené státy, které ztrácí svou pozici a jsou zmítány vnitřním mocenským bojem. Také na Evropu, která promarnila možnost být silným spolupracujícím kontinentem těžícím ze vzdělanosti a historie mnoha národů. Jestliže pro USA se hřebem do rakve nestane jen zadluženost, ale především se o něj zaslouží nenávist, strach o dobré bydlo a boj mezi Demokraty a Republikány, pak Evropu zadusí migrace, islamizace a hospodářský sešup způsobený ekoidealismem postaveným na hliněných nohách vzešlých z falšování reality. Navíc se k moci dere zfanatizovaná mladší generace, která toho moc nezažila, a hlavně má nulové zkušenosti s tím, co na nás padá.
Kdo sleduje dění a přemýšlí, nemůže být spokojený. Z prolhaných médií už nám veřejně přiznávají skutečnost, kterou je, že dobře už bylo. Je velmi těžké pochopit, proč tomu nemůže být i nadále. Představa, že naše děti budou žít mnohem hůře, než žila nyní stárnoucí generace, přestože prošla socialismem, obdobím rozkrádání státu Havlem a jeho blízkými, zvládla krizi v roce 2008, je skutečně šílená. Tím spíše, že se na tom často podílí lidé sepjatí s érou komunistů. V naivitě jsme vstoupili do žumpy zvané Evropská unie, opět se podřídili jiným národům, vzdali se své jedinečnosti a v podstatě z jednoho otrokářského systému přešli do mnohem horšího jiného. Jistě, ti bezcharakterní z toho dokážou v určitém časovém úseku těžit, nicméně v celospolečenském měřítku padáme na dno.
Odrazit se z něj může být těžké, ale za určitých okolností i nemožné. Nikdy bychom netušili možnost, kterou je pád Západu a vzestup Ruska. My jsme se v roce 1989 zachovali naprosto logicky, ovšem v dalším období jsme mnohé podcenili a za ty chyby zaplatíme tu nejkrutější daň. Havel & spol. nás poslali tam, kde jsme teď. A věřte nebo ne, bude to ještě mnohem horší. Tedy pokud se proti tomu razantně nepostavíme. Nikoliv při volbách, protože není koho volit. Momentální generace politiků je totiž napříč kompletním spektrem banda nekompetentních vyžírků a kariéristů. Dokud někdo z ulice nedá povel k opuštění EU a semknutí se s těmi, kdo to vnímají stejně, není z marastu cesty ven. Šťastní jsou jen ti, kterým je to jedno.
Jindřich Kulhavý