Měsíc utekl jako voda

a tak byl nejvyšší čas se zase vydat kamsi do kopců. Jelení říje ještě nezačala, ale nebylo by marné prozkoumat oblasti, kam se za jeleny budu vydávat.
Opět jsem zvolil kombinaci večer a ráno s přespáním v okolí a tak se nemusím cimbat dvě hodiny autem tam a dvě zpět pro každou „vycházku“. Nádherný podvečer, stejně jako před měsícem, sliboval fajn zážitky a krásné výhledy, i když by nebylo co fotit. A stejně jako minule hledám něco hnědého. Ani po pěti minutách však nic nevidí, ale nakonec si všimnu kdesi hodně daleko, přesně na horizontu, malé pohybující se skvrnky. Kamzík! Je opravdu hodně daleko, ale je to šance. Kamzík pomalu stoupá a za chvíli mi mizí za horizontem. Ale já tuším, kam má namířeno a třeba tam nebude sám. Dostat se kousek na něj mi trvalo snad třicet minut, ale pak jsem za malou vlnkou borůvčí uviděl hnědý hřbet. Tak tam přece jen jsou! Šli pomalu směrem ke mně a já tajně doufal, že se dostanou hodně blízko, že se mi konečně podaří portrétní fotka krásného zvířete. Ale jak už to bývá pravidlem, nedošli až ke mně, ale zahnuli bokem. Byli úplně v klidu, o mně ani tušení, popásali se na trávě a borůvčí a pomalu odcházeli. Já blíž nemohl, ani na lepší pozici, okamžitě bych se prozradil. Nakonec se snad pár fotek podařilo, kamzíci pak zmizeli za další terénní vlnou, ale už jsem je nenásledoval. Jen jsem se posadil pod smrček a kochal se pozdním odpolednem, trochu doufaje, že ještě něco přijde. A přišlo! Lištička prošla okolo, jen mávla na pozdrav :-).

Slunce se pomalu odebíralo do postele a já se rozhodl k návratu. Jen tak pro jistotu jsem prohlédnul vzdálená místa, odkud jsem přišel a hele! Na malých světlinách mezi smrčky vidím asi pět kousků jelení zvěře! Jenže to znamenalo zase tak půlhodinka opatrné chůze, snad je tam někde potkám a slunce nebude pod obzorem. Tak, jsem plus minus na místě, teď musím hodně opatrně. Naštěstí trošku vlhká tráva moc nešustí, vítr mám dobrý. Pak uvidím hnědou skvrnku mezi větvemi … jo, to jsou oni.

Daří se mi dostat se docela blízko, snad na třicet metrů, ale jako na potvoru jsou stále za smrčky. Já vykouknout nemohu, to by byl konec, takže musím počkat, jestli se nepohnou. Sice bych je fotil do protisvětla, ale třeba by to byly zajímavé fotky. Jenže točivý vítr mi plány pokazil a vysoká se dala do pohybu ode mne. Nebyli vyplašení, bylo to asi spíš pro jistotu. Na chvíli se zastavili, pohlédli mým směrem a pak zmizeli ve smrčcích. Bezva večer to byl!

Nádherné, sytě oranžové svítání slibuje opět krásný den. Vydávám se do včerejších míst a trošku doufám v další setkání s vysokou. Cestou potkávám několik skupinek vysoké, ale ví o mně dopředu a včas se mi klidí z cesty. Ale je ještě dost šero, stejně se pod stromy fotit nedá.

Pak dost dopředu zahlédnu pár hnědých hřbetů, jak sestupují z pastviště do hlubšího lesa. Mám trochu času se připravit a pokouším se o focení. Je to loňský jelínek, letošní kolouch s mámou a nakonec starší jelen. Ten se na chviličku zastaví, podívá se mým směrem a pokračuje dolů. Já stihnul asi čtyři fotky, bohužel jsou všechny mázlé, jen jedna je jako dokument snad použitelná.

Ještě se pokouším kousek dál počkat na nějakou zvěř, ale obloha se najednou zatáhla, mírně mrholí a valí se mlha. Ještě to vydržím asi půl hodiny a vzdávám se. Dolů jsem došel až po pás promočený, s čvachtavými botami, ale maximálně spokojen. A těším se za pár dnů, až zase uslyším jelení troubení.

Autor: Jan Moučka

Zdroj: http://www.moucka.cz/