Na Štáhelských kopcích

Dostala se ke mně informace, že nad Velkou Štáhlí probíhá daňčí říje. Hned mi bylo jasné, o kterou to daňčí zvěř jde. Je to zvěř, která utekla z ohrad, jednoho chovatele, neutekla jen daňčí, ale i vysoká. Myslel jsem si, jak jednoduché to bude se ke zvěři dostat a konečně, u mě poprvé v životě prožít daňčí říji a přitom pořídit pár slušných fotek. Revír tam znám od mala, s tátou jsem se nachodil do těch končin nespočetně. Jediné co se změnilo, jsou téměř samé pastviny a louky, naštěstí lesy a remízky díky každodenní kontrole ohradníků zůstaly krávami neporušeny. Členitý, kopcovitý terén s lesy, lesíky, mezemi nabízí zvěři mnoho krytu a potřebného klidu. Zvěř se velmi rychle adaptovala a okamžitě získala zpět svou vrozenou opatrnost, plachost, prostě nedůvěřivost k lidem a co víc, spojila se s daňčí zvěří, která se již delší dobu pohybovala v těchto revírech. Našel jsem, kde se zvěř nejčastěji pohybuje, kde daňci zanechali své stopy na keřích, kde vytrhali sloupky i s ohradníky, rozryté místa na loukách od parohů, zálehy, jejich říjiště.

Poprvé, jsem vyšel za daňky v pondělí 19.10. Ráno probíhala u nás v obci registrace u nového zubaře a tak zbytek dne připadlo na obeznávání daňčí zvěře. Deset kilometrů v nohách, stopy a spatření daňka na velkou dálku, jak prochází krajem lesa, pak přes louky, kde lopatáče začala pohlcovat příchozí tma. Moc jsem z tohoto obeznávání chytrý nebyl, ale aspoň se mi šéf daňčí tlupy ukázal.

Druhý den, úterý 20tého za daňky jedu s kamarádem Břeťou. Napadaly mě různé varianty kam jít, kde počkat, válčila ve mě nerozhodnost a to hodně. Nakonec vyhrála jednoduchá volba, zůstat u jednoho z elektrických sloupů a čekat. Vyplatilo se. Zjistil jsem, že tlupa není jedna, ale dvě, možná tři a ta třetí je nejmenší co do počtu kusů. Daňci tři, velký lopatáč, menší mladý a daněk s ulámanými lopatami, špičáky jsem nepočítal a to jsem ještě nevěděl o černém. V jedné tlupě chování určovala bílá daněla, velice opatrná, ostražitá, vůbec nedala šanci k nějakému přiblížení.



Sedíme asi hodinu, když postřehneme dva mladé jelínky prchat po protějším horizontu, žene je daněk, právě ten největší. Po odehnání vysoké stál zhruba dvacet minut u stěny lesa, než se okrajové větve za ním zavřely. Povídám kamarádovi; musíme hned provést přesun támhle k těm dvěma mohutným stromům, určitě půjde tou polňačkou za tlupou, která je někde za námi v nedaleké dolině. Břeťa namítal, ale já trval na svém, nějak jsem věřil, že ten momentální nápad o přesunu bude správná volba. Věci nebalíme, bereme do rukou a svižným krokem mažeme ke stromům. Vítr je od jihu a neuvěřitelně silný, přesto věřím v úspěch. Čtyřicet minut trvalo, než se pod námi objevila tlupa holé s mladými špičáky, další partičce, která se zjevila na horizontu u remízku, se moc dolů nechtělo, ale nakonec sešli do údolí také. Povídám: to je veliká naděje, že se daněk, šéf říjiště ukáže. Slunce zapadlo za obzor, kolega lamentuje nad tmou a balí věci, když ho razantně upozorním! Z pravé strany, přesně jak jsem předpovídal, kluše daněk a přímo k nám! Okamžitě zaklekávám, to samé Břeťa, vedu si ho v hledáčku, musím na lopatáče písknou, jinak by snad prošel a my byli bez fotky. Podařilo se. Mám fotku a to už na druhé vycházce. Kamarád bez fotky, nadával; ten foťák nefotí, neostří, neměří, já s ním praštím o strom. Uklidňuji kolegu, však tu nejsme naposledy, povede se to jindy. Zkontroluji nastavení jeho přístroje, měl přetočený programový volič, stane se to ve spěchu. Ponořeni do tmy, já spokojený, kamarád ne, se vracíme domů.

Večer hned za čerstva volám Martinovi, stručně předávám informace a vyzývám ho k ranní vycházce, ať jede zkusit štěstí.

Následující den odpoledne jedu opět s Břeťou. Vítr znovu jižní, silnější předešlého dne, obloha vymetená, bez mráčků, daňčí zvěř hned za chalupami. Okamžitě chystáme fotoaparáty a v zákrytu mladých doubků se snažíme přikrčeni o přiblížení.

Podařilo se nám několik záběrů, ale žádná sláva. Hlídajícím danělám neutekly naše postavy a okamžitě celá tlupa zmizela za horizontem. Na nic nečekáme, jdeme přímo ke stromům. Dlouhou hodinu nic, jen u horních remízků tlupa holé s bílou vedoucí dámou. A naráz, na tom samém místě za chalupami se začíná objevovat celé daňčí společenstvo v čele s majestátem. Úžasná, hodinová podívaná na říji, rochání, ale žádné pokládání. Zážitek nádherný, fotky žádné.

Další den odpoledne jedu pro změnu s Martinem, Břeťa měl nějaké vyřizování a musel nachystat trochu dřeva na topení.

Daňčí zvěř na nás čeká za chalupami, v jednom údolíčku pod listnáči na mezi, která údolíčko z jedné strany lemuje, druhou stranu uzavírá potok porostlý křovinami a břízami. Pokus o přiblížení byl marný, zvěř si nás asi jen testovala. Než jsme zdolali zarostlý, těžce průchozí potok byla celá parta pryč.

Pomalu postupujeme, uvidíme co dál, nejspíš počkáme u sloupu, moc jiného se ani dělat nedá. Dlouhé čekání k ničemu nevede a tak Martin se jde kouknout za horizont. Já odmítám, byl jsem dost unavený z vycházek a z práce, navíc doma v PC už mám daňka, snad k mé spokojenosti. Naráz vidím, jak se Martin krčí, snaží se dostat do zákrytu sloupu, hned je mi jasné proč. Teď jenom, aby vše dobře dopadlo a vrátil se spokojený s fotkami na kartě. Podařilo se, já mám radost a zároveň vím, že Martin ještě nějaké vycházky za touto zvěří podnikne a hlavně v ranních hodinách. Spokojeni oba se za šera vracíme domů.

Ty nejlepší vycházky na mě čekaly v neděli a ve středu ráno.

Ta nedělní 25. 10 byla skvělá nejen podzimní náladou, ale hlavně setkání se zvěří. Na místo přijíždím před čtvrt na sedm, v dolinách leží hustá mlha, ale na kopcích kam kráčím, je nádherně. 

Sluníčko začíná vycházet, mírný větřík od západu, srnčího je kolem vidět a věřím, že za prvním lesem narazím na daňčí zvěř. Přibylo ohradníků i krav, proto jsem přesvědčen, že zvěř bude až za horizontem u většího lesního komplexu. A byla. Jen co vystrčím hlavu do jedné z lesních enkláv, strnu! Co to je přede mnou?! Beru dalekohled, který mi pomáhá určit druh. Černý daněk leží zhruba padesát metrů od stěny lesa, otočen hlavou směrem ode mě. Veliká šance dostat se na slušnou vzdálenost, začínám s přibližováním, je to náročné, ale pomalu to jde. V krátkých přestávkách kontroluji okolí a hlavně zarostlou lesní paseku pode mnou. Paseku mi nebylo dopřáno uhlídat, co kontroluji černokněžníka, uslyším danělu, jak začíná varovat všechny v okolí. Lopatáč se zvedá a okamžitě upřeně hledí směrem k lesní pasece. Střídají se ve mě všechny pocity, ale ten pocit strachu o útěk daňka ať chci, nebo nechci, převládá. Konečně postřehnu zvěř v rubanisku, mám ji hodně přes krajní stromy, ale nakonec dvě, tři fotky mám.

Opět obracím pozornost k černému lopatáči, stoji, kouká směrem ke mně, já popocházím, tak abych se vyhnul ohradníku. Začínám mít třesavku, která za krátko ustupuje, daněk vše vyřešil, šel se podívat, co jsem vlastně zač a to přišla má chvíle. I když pozadí jen tráva, radost mi to nepokazilo.

Fotky mám a spokojeně se vracím ke sloupu, usednu, prohlížím fotografie, popíjím čaj, je mi moc dobře. Zhruba za půl hodinky balím věci, přitom se podívám za záda, srnčí se přišlo semnou rozloučit. Pořizuji dvě fotky a opravdu pro dnešní ráno je to všechno. Na výsost spokojen odcházím.

Autor: V. Vašíček Zdroj: https://www.vasicek-v.cz/