ESEJ: ŽENA NA ZLATÉM KONI

Lebka z Koněpruských jeskyní je možná vůbec nejstarším nálezem moderního člověka v Evropě. Díky ní víme, že Homo sapiens dokázal Evropu osídlit až na druhý pokus.

V nejhořejší části Koněpruských jeskyní bývala ve středověku penězokazecká dílna. O rozlehlých krápníky a sintry vyzdobených dómech středního patra ovšem nikdo neslyšel až do 14. září 1950. Toho dne se po odstřelu ve stěně Zlatého koníka – jednoho z lomů Králodvorské cementárny – ukázal tmavý otvor, ze kterého vycházel průvan. Brzy poté začal průzkum, přičemž nejtěžším úkolem speleologů bylo proniknout přes zhruba 20 metrů dlouhý zával. „Prokopání bylo neobyčejně obtížné, nebylo kam odstraňovat materiál, práce sama v těsném prostoru vleže, za nouzového osvětlení a při vodě prosakující ze stropů byla vyčerpávající,“ napsal pár měsíců poté časopis Vesmír.

První se skrz zával dokázal proplazit třináctiletý Petr Batík a v polovině listopadu pronikli speleologové do obrovského Proškova dómu. Tady v hromadách žlutohnědé suti napadané kdysi shora objevili – kromě kostí hyen, vlků, lišek, kamzíků, koní, nosorožců, jeskynních medvědů… – zlomky ženské lebky, pro kterou se vžilo označení „Zlatý kůň“ (po stejnojmenném kopci). Vzhledem k pravěkým zvířecím kostem a kamenným nástrojům bylo jasné, že je velmi stará, s jejím datováním byl však nekonečný problém. Nejdřív se její stáří odhadovalo zhruba na 30 tisíc let, což potvrzovaly i stopy po ohlodání od hyen, které ve střední Evropě vymřely zhruba před 24 tisíci roky. Jenže radiokarbonové datování ukázalo „jen“ 15 tisíc let. Byla to záhada a zmatek ještě zvýšil pozoruhodný rozptyl pozdějších pokusů o datování – 27 tisíc, 19 tisíc, 34 tisíc let.

Archeologové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Národního muzea se kvůli tomu obrátili na genetickou laboratoř německého Institutu Maxe Plancka. Tam z odebraného vzorku spánkové kosti „osekvenovali“ DNA a její stáří určili netradiční a – jak ještě uvidíme – velice chytrou metodou zhruba na 45 tisíc let. Lebka z Koněpruských jeskyní se tak rázem stala jedním z nejstarších (a možná dokonce úplně nejstarším) nálezů moderního člověka – Homo sapiens – v Evropě. Ze studie, kterou na začátku dubna zveřejnil časopis Nature Ecology and Evolution, plyne ale i další pozoruhodné zjištění – žena ze Zlatého koně nepatří k předkům moderních Evropanů. Jinak řečeno, náležela k populaci moderních lidí, kteří kdysi jako první osídlili Evropu, ovšem poté z nějakého důvodu vymřeli a nezanechali po sobě potomky.

Do značné míry to mění dosavadní pohled na prvotní osídlení Evropy. Tento závěr navíc podporuje další čerstvě publikovaná studie, která se zabývala zhruba stejně starými nálezy v bulharské jeskyni Bačo Kiro.

Neandertálské genové hodiny

Vraťme se teď ale ještě na chvíli k „nedatovatelné“ ženě z Koněpruských jeskyní. Už víme, že nepatřila k našim předkům, ovšem genetická data, která se podařilo extrahovat z její lebky, nám poskytla další důležité informace. Zaprvé se ukázalo, že přesné radiokarbonové datování znemožnila penetrace poškozené kosti lepidlem (respektive klihem vařeným z hovězích kostí), ke které došlo v 50. letech. A zadruhé vyšlo najevo, že zhruba 3,2 procenta jejího genomu tvoří neandertálská DNA.

Na tom posledním by samo o sobě nebylo nic zvláštního, protože jistý (byť o něco menší) podíl neandertálských genů v sobě mají všichni moderní lidé s výjimkou Afričanů, právě příměs neandertálských genů ovšem umožnila koněpruskou lebku datovat. Sekvence neandertálské DNA v lidském genomu se totiž v čase kvůli rekombinaci („vystřižení“ kousků genetické informace a jejich následnému připojení na jiné místo chromozomu) generaci od generace zkracují, a my je tak například máme mnohem kratší než naši předci, kteří se s neandertálci křížili.

Potom už stačilo porovnat neandertálské geny z lebky s vůbec nejstarším dosud „osekvenovaným“ pozůstatkem moderního člověka – 45 tisíc let starou mužskou stehenní kostí, která byla roku 2008 nalezena v jihosibiřské jeskyni Usť-Išim.

Neandertálské genetické dědictví zjištěné v obou nálezech se velmi podobá, a pochází tak s nejvyšší pravděpodobností ze stejné události, během které došlo ke křížení obou druhů lidí. Segmenty neandertálské DNA v lebce ze Zlatého koně byly přitom o něco delší (její nositelka měla posledního neandertálského předka před 70 až 80 generacemi) než ty ze Sibiře (tady šlo zhruba o 94 generací), z čehož lze vyvodit, že je rovněž stará zhruba 45 tisíc let, respektive možná ještě o pár set let starší.

S neandertálci zas a znovu

Bulharská jeskyně Bačo Kiro přitahovala lidi od nepaměti. Nejdřív v ní žili neandertálci, kteří v ní před více než 50 tisíci lety zanechali své masivní a relativně hrubé kamenné nástroje (moustérienská kultura). Zhruba před 45 tisíci lety je vystřídali první moderní lidé, po kterých mezi krápníky zbyly korále a drobné čepelky zbarvené okrem. Další obyvatelé dorazili do jeskyně před 36 tisíci lety a přinesli s sebou ještě lépe zpracovanou a vycizelovanou kamennou industrii, která pak v Evropě převládala mnoho dalších tisíciletí. Pro poznání naší minulosti je nejdůležitější prostřední vlna osídlení, protože archeologické nálezy prvních moderních lidí, kteří dorazili z Afriky do Evropy, jsou velmi vzácné. O to víc, že se mezi zmíněnými čepelkami našly pozůstatky hned tří lidí (zub a několik úlomků kostí). Lepidlem je naštěstí nikdo nepenetroval, takže se stáří jednotlivých kostí dalo vcelku pohodlně určit na 42 580 až 45 930 let.

Informace, které se dají vyvodit z jejich DNA, jsou snad ještě pozoruhodnější než ty, které vydala lebka ze Zlatého koně. Všichni tři mrtví měli – jak se ostatně dalo čekat – ve svém genomu neandertálskou DNA, a to 3,4 až 3,8 procenta. Mnohem překvapivější však byla délka neandertálských segmentů. „Uviděli jsme ty obrovské kusy a bylo to naprosto úžasné,“ popsala objev časopisu Nature molekulární bioložka Mateja Hajdinjaková (jak jinak, také z Institutu Maxe Plancka), která výzkum vedla. Jejich změřením dospěl tým k závěru, že všichni měli mezi svými blízkými předky neandertálce, a to konkrétně v šesté či v sedmé generaci. Na stejně blízké neandertálské příbuzenství přitom genetici narazili i v případě o pár tisícovek let mladšího nálezu v rumunské jeskyni Oase.

Až donedávna se mělo za to, že k přenosu neandertálských genů do DNA všech moderních lidí došlo při jedné „láskyplné“ události kdesi na Blízkém východě, při které se tlupa našich předků setkala a prokřížila s tlupou neandertálců. Nyní je ovšem jasné, že k dalšímu křížení docházelo i poté v Evropě. DNA se sice zatím podařilo (alespoň částečně) přečíst u pouhých pěti moderních lidí, kteří patřili k první vlně příchozích do Evropy, ovšem hned čtyři z nich měli v blízkém příbuzenstvu neandertálce a výjimkou je jen žena ze Zlatého koně. „Docházelo k tomu v různých časech, na různých místech a dělo se to znovu a znovu,“ okomentovala toto počínání pro časopis Nature paleontoložka Viviane Slonová z Telavivské univerzity.

Neúspěch prvních Evropanů

Překvapivou informaci ovšem poskytla i lidská, tedy nikoli neandertálská, část jejich genomu. Lidé z Bačo Kiro sice žili asi sto kilometrů na sever od Plovdivu, nepatřili však k blízkým příbuzným moderních Evropanů, ale naopak dnešních východoasijských populací, původních indiánských obyvatel Ameriky či třeba „muže z Tchien-jüan“, který žil zhruba před 40 tisíci lety v jedné jeskyni nedaleko Pekingu. Žena ze Zlatého koně zase nenáleží do blízkého příbuzenstva dnešních Evropanů ani Asijců a její lid se musel od hlavního kmene moderních lidí odštěpit ještě předtím, než k tomuto velkému dělení – na Protoevropany a Protoasijce – došlo. Podobně bezprizorní je i člověk, který žil v již zmíněné jeskyni Oase.

Takže si to shrňme a dejme do souvislosti s archeologickými nálezy. Z pěti prvních (nám známých a osekvenovaných) moderních lidí, kteří dorazili do Evropy, nepatřil ani jeden k předkům dnešních Evropanů. Dva z nich (Zlatý kůň a Oase) nemají dnes žádné přímé potomky, kdežto trojice z Bačo Kiro má geneticky blízko k současným obyvatelům východní Asie. Interpretovat to lze zhruba takto. Někdy před 47 tisíci lety se obrovskými pláněmi Eurasie – od střední Evropy po Mongolsko – začala šířit nová kamenná „čepelková“ industrie, což velmi pravděpodobně souviselo s příchodem prvních lidí Homo sapiens, byť převzít ji samozřejmě mohly i některé skupiny zde žijících neandertálců.l

Ve východní Asii potomci těchto prvních příchozích přežili, kdežto v Evropě a západní Asii byla tato nejranější přistěhovalecká vlna neúspěšná a před necelými 40 tisíci lety tady kompletně vymřela. Teprve poté, zhruba před 38 tisíci lety, dorazila další přistěhovalecká vlna – s ještě pokročilejší kamennou industrií (kultura aurignacien) –, která patří mezi předky současných obyvatel Evropy a západní Asie. Neandertálci, se kterými se první moderní Evropané tak ochotně křížili, byli v té době již na ústupu a během pár dalších tisíciletí kompletně vyhynuli.

Autoři studie zabývající se lebkou ze Zlatého koně míní, že důvodem, proč první moderní lidé v Evropě neuspěli, mohla být obrovská sopečná erupce, ke které došlo zhruba před 39 tisíci lety na Flegrejských polích v jižní Itálii (asi 20 kilometrů západně od kráteru Vesuvu): „Silně ovlivnila klima na severní polokouli, což mohlo snížit schopnost přežít jak neandertálců, tak prvních moderních lidí v rozsáhlých částech západní Eurasie.“

Dlouhá cesta

Cesty, kterými lidé osídlili Zemi, měly mnoho odboček a slepých uliček. Zatím je ještě všechny neznáme, ale jedno je poměrně jasné – Homo sapiens se vyvinul před více než 200 tisíci lety ve východní Africe. Je možné, že se na první transkontinentální výlety vydal již velice dávno – nasvědčovala by tomu třeba údajně 210 tisíc let stará lebka z řecké jeskyně Apidima –, jenže zatím jde jen o neprokázanou a kontroverzní hypotézu.

S jistotou víme, že lidé „vystrčili z Afriky nos“ zhruba před sto tisíci lety, což dokládají kosterní pozůstatky z několika izraelských nalezišť. Tento první výsadek ale neuspěl: nejspíš se nikam dál nerozšířil, postupně vymřel, a někteří jeho členové se nejspíš dokonce vrátili zpět domů do Afriky, čemuž nasvědčují stopy po neandertálské DNA v některých severoafrických populacích.

Osídlit svět se podařilo až další africké kolonizační vlně, která vyrazila na pochod někdy před 70 tisíci lety. Překročila Rudé moře (hladina oceánu byla tehdy o 70 metrů nižší a průliv Bab-al Mandab mnohem užší než dnes), prošla jižní Arábií a po pobřeží Indického oceánu zamířila na východ. Část tohoto proudu prošla Asií až k Tichému oceánu, jiná se vydala na jih a před 65 až 50 tisíci lety (tady je datování velmi nespolehlivé) dorazila do Austrálie, která byla tehdy spojena s Novou Guineou do jediného kontinentu „Sahul“.

Zřejmě už v Africe se od tohoto proudu odštěpil další, který přes Sinaj a Blízký východ vyrazil osídlit Evropu a většinu Asie. Budoucím Evropanům se to ale povedlo až na druhý pokus, což víme i díky lebce ženy, která zhruba před 45 tisíci lety zemřela či byla pochována v jedné jeskyni uprostřed Čech.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Zdroj: https://www.tydenikhrot.cz/