Kde pramení plastové řeky? Za odpad v oceánech nemůže jen deset asijských a afrických řek
Debata o tom, zda jsou hlavním zdrojem plastového znečištění v oceánech řeky v Asii a Africe, anebo jsou na vině rozmarní konzumenti spotřebního zboží v Evropě a Severní Americe nejvíce vyhovuje těm, kdo za produkcí surovin pro výrobu jednorázových plastů skutečně stojí.
V roce 2017, tedy v době, kdy už se většina vyspělých států světa připravovala na výrazné omezení jednorázových plastů, způsobila nemalý poprask studie Helmholtzova centra pro výzkum životního prostředí. Její hlavní autor, Christian Schmidt, v ní totiž předkládal informace o tom, že za znečištěním světových oceánů plastovými odpady v podstatě stojí jen desítka řek. A žádná z nich se nenachází v Evropě nebo USA, tedy na kontinentech, kde se dostupnost jednorázových plastů zrovna tak aktivně řešila.
Studie uváděla, že opomíjeným zdrojem plastového znečištění v oceánech je vnos odpadků z pevniny, respektive 1350 řek. A že z tohoto množství sledovaných/modelovaných veletoků je jen 10 z nich odpovědných za 88-95 % podíl vnosu plastů do oceánů. A tudíž, že snížení jejich znečištění o 50 % by nejspíš vedlo ke globálnímu poklesu znečištění oceánů o 45 %.
Závěry studie se tehdy dočkaly nejrůznějších tendenčních interpretací, které pak Schmidt musel komplikovaně uvádět na pravou míru. V zásadě totiž silně nevyhovovala všem, kdo se snažili lobbovat za omezení produkce jednorázových plastů. A zrovna tak silně zase vyhovovala všem, kterým stačilo ukázat prstem na Mekong, Amur, Perlovou řeku, Gangu, Hai, Žlutou řeku, Indus, Jang-c’-ťiang v Asii a Niger a Nil v Africe a plastové odpady ideálně neřešit vůbec. O Schmidtově studii se tedy po jeden čas hovořilo v nejrůznějších konotacích skoro všude, a pak zase už nikde.V odhadech součtu řekami transportovaných odpadků původní čísla sedí pořád stejně. A stejně tak se nemění i to, že drtivá většina těchto znečišťujících řek se pořád nachází převážně v Asii a v Africe (a několik dalších v Brazílii).Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autoraFoto | Rich Carey / Shutterstock
Teď už jsme o čtyři roky chytřejší…
Jednorázové plasty se mezitím zavázalo omezit, zakázat nebo do roku 2030 významně snížit 170 zemí světa. A nyní je tu nová, byť podobně laděná studie. Jejím hlavním autorem je Lourens J. J. Meijer, z neziskovky Ocean CleanUp, a řada dalších nizozemských a německých odborníků. Ti si při řešení problematiky vnosu plastového znečištění do oceánů počínali důsledněji. Jak sami říkají: „Bylo to trochu Silicon Valley na jedné straně a Indiana Jones na druhé.“ Protože spoléhali jak na super-výkonné počítače modelující nejrůznější dynamické faktory prostředí a scénáře, tak i na práci v terénu činných profesionálů, kteří dodávali data a podklady doslova lovené sítěmi a rukama z řek po celém světě. Nesnažili se přitom kontroverzemi opředenou studii Christiana Schmidta (který se do práce rovněž zapojil) vyloženě vyvrátit, spíš doplnit a zpřesnit.
Závěr nové studie se odlišuje hlavně tím, že díky podrobnějšímu průzkumu v konkrétních zemích se jim podařilo odhalit jako zdroje plastového znečištění řadu menších řek (obvykle těch, které krátce před svým ústím protékaly nějakou metropolí). Schmidt prve počítal údaje z celých povodí veletoků, a tím jejich roli, hlavně u té neblaze proslavené asijsko-africké top-desítky, coby transportní tepny vnášející plasty do oceánů, nadhodnotil. A jaký je tedy správný výsledek? Z 100 887 sledovaných vodních toků ústících do moře či oceánů po celém světě, je za 80 % vnosu plastových odpadů odpovědných 1656 řek. Což je určitě víc než původní desítka.V Indonésii ročně vyrobí „jen“ 3,6 milionů tun plastů, ale do oceánu vypustí 6,8 miliony tun jednorázových plastů ročně.Licence | Volné dílo (public domain)Foto | Dennis / pixabay.com
Jiná studie, nápadně podobný výsledek
Nemilé je, že v odhadech součtu řekami transportovaných odpadků původní čísla sedí pořád stejně. A stejně tak se nemění i to, že drtivá většina těchto znečišťujících řek se pořád nachází převážně v Asii a v Africe (a několik dalších v Brazílii). O čtyři léta později tak máme konkrétnější a přesnější výsledek, který ale v zásadě potvrzuje to, co už nějakou dobu tušíme. A to, že evropské ani severoamerické řeky nepatří, když přijde na vnos plastových odpadů do řek, ke světovým špičkám.
Meijer přitom demonstruje havarijní stav znečištění řek plasty například na srovnání indonéské řeky Ciliwung (s délkou 119 kilometrů a povodím 591 km2 jste o ní pravděpodobně nikdy neslyšeli) a Rýna (1239 kilometrů délky a ve studii uváděnou rozlohou povodí 163 000 km2). Přičemž Rýn je podle měření týmu Ocean CleanUp pro moře zdrojem 3 tun plastů ročně, zatímco Ciliwung 308 tun. Což je dost děsivý nepoměr. Těch nepoměrů by se ale dalo dohledat víc.
V Indonésii například ročně vyrobí z vlastních zdrojů „jen“ 3,6 milionů tun plastů (1 % z 360 milionů tun plastů vyrobených na světě), ale i to jim stačí k tomu, aby měli nehezkou pověst objemově skoro nejvýraznějších znečišťovatelů. Do oceánu totiž přispívají 6,8 miliony tun jednorázových plastů ročně. Jak je možné, že toho víc vyhodí, než sami vyrobí? To je jednoduché. Plastové odpady k nim zavážíme ze zbytku světa. I z Evropy, kde ročně vyrobíme 62 milionů tun plastů, ale recyklujeme jich jen kolem 15 %. A podobných zemí, které sice nejsou největšími globálními producenty plastů, ale mají masivní podíl na znečištění oceánů plastovými odpadky, by se asi dalo dohledat víc.Problém s plastovými odpady v oceánech nevzniká až v ústí řek Asie a Afriky do moře, ani není jen problémem spotřebitelů a drobných výrobců „uchošťourů“ a plastových brček, ale ve velké míře těch, kteří suroviny pro jednorázové plasty vyrábí a dodávají.Licence | 
Některá práva vyhrazenaFoto | Sustainable Coastlines / Flickr.com
Hurá ke zdroji
Otázka: „Řeky jakých států dodávají do oceánů nejvíce plastových odpadů?“ tak začíná trochu připomínat chytání lva za ocas. Hlava, zdroj, prameniště plastových řek je totiž jinde. Geograficky například v Austrálii (produkce 59 kilogramů jednorázových plastů), Spojených státech amerických (53), Jižní Koreji (44), Japonsku (37), Francii (36), Saudské Arábii (35), Španělsku (34), Kanadě (34) a Itálii (23). Tedy zemích, kde se v přepočtu na počet obyvatel generuje největší podíl jednorázových plastů. Mimochodem, z tohoto žebříčku největších producentů jednorázových plastů fikaně vypadla Čína. Ta sice každoročně vyrobí 30 % plastů globálně, ale roznásobením na počet obyvatel se už jejich produkce na osobu nezdá tak divoká. Přesto na Čínu narazíme, a hned opakovaně.
Ze soupisky stovky nadnárodních průmyslových gigantů, obřích koncernů, kteří se společně dělí o 90 % veškeré produkce surovin pro výrobu jednorázových plastů vyplývá, že svrchní dvacítka společností (známé firmy jako ExxonMobil, Dow, Sinopec, Saudi Aramco, Total) je odpovědná za produkci 55 % tonáže surovin pro výrobu jednorázových plastů. Anebo ještě jinak, žebříček reprezentuje spokojené majitele 1200 fabrik, ve kterých vzniká 98 % světově produkovaných polymerů PP, HDPE, LDPE, LLDPE a PET. Bez nichž žádné výrobky ve smyslu jednorázových plastů nevyrobíte. Tedy přesně těch míst, kde skutečně pramení plastové řeky. Byť jejich prameniště je často na jiném kontinentu, než jejich ústí do oceánu.
Problém s plastovými odpady v oceánech tedy nevzniká v ústí řek Asie a Afriky do moře, a není ani tak dalece problémem spotřebitelů nebo jen drobných výrobců „uchošťourů“ a plastových brček – jako spíš u těch, kdo, zatímco se hádáme – suroviny pro jednorázové plasty dále v tichosti vyrábí a dodávají. A pochopitelně také těch, kteří se v Asii a Africe, s naším tichým svolením, zbavují našich plastových odpadů.
Zdroj:https://ekolist.cz/cz/