Jeseníky a příběh sedmi statečných

Večerní obeznámení se s podmínkami a výskytem zvěře mi napovědělo, kam a kdy se ráno podívat. Je prostředek roku, což znamená hodně brzké vstávání, protože před východem slunce už musím být na místě.
Samozřejmě zvěř už tam dávno od večera je, já se musím pokusit ji najít dřív, než ona mě. Ale napoprvé se to nepovedlo, je téměř bezvětří a moje kroky jsou slyšet, ať dělám co dělám. Tak jsem zradil pár pěkných jelenů, jen poslední mladý se na chvíli otočil. Nevadí, jdu dál, ještě něco určitě kdesi bude. Po chvíli spatřím mezi smrčky hnědé hřbety. Zprvu jsem myslel, že to jsou laně, ale podrobnější pohled přes teleobjektiv mě přesvědčil o opaku, jsou to mladí jelínci.

Jsou úplně v pohodě, chvílemi se pasou, chvíli jdou dál směrem k vysokému lesu. Je jasné, že už zatahují z pastvy. Jdu k nim z boku, vítr dobrý, v měkké trávě nejsou mé kroky moc slyšet a snažím se být neustále skryt za smrčky. Dostávám se k jelínkům docela blízko, sem tam zvednou hlavu a rozhlédnou se okolo a i když se dívají někdy i mým směrem, netuší o mně. Nakonec se dostávám až k ohnisku 160 mm, jinak by se mi do hledáčku ani nevešli. Nádherný zážitek! A fajn bylo, že odešli v klidu, vůbec jsem je nerušil.

A já pokračuji dál, tentokrát už spíš myslím na kamzíky. Nízké slunce mám v zádech a to osvětluje svah, kde mohu kamzíky spatřit. Dlouho ale nevidím v zeleni žádnou známou hnědou skvrnku, až pak daleko nahoře zahlédnu známou siluetu kamzičí hlavy a parůžků. leží na skalce a hledí přímo na mě. No, pokusím se tě dostat. Vycházím nahoru kus vedle a v terénu odhaduji, kde ta kamzičí skalka je. Už to tady někde musí být …. ale spletl jsem se asi o deset metrů a kamzík mě odhalil dřív. Dal mi příležitost k několika fotkám, ale spíš dokumentačních, že tam byl.

Nedá se nic dělat, ale jsem teprve na začátku. Jdu dál po vrstevnici a dostávám se nad malé plato s loukou a co nevidím! Na něm tři pěkní jeleni! Ale hodně daleko a už také odcházejí dolů do vysokého lesa, nestihnu se k nim včas dostat. Tak aspoň pár fotek jako důkaz, že byli :-).

Pak se kdesi dál zvedne dospělá kamzice a rozhodne se sejít dolů do hustších smrčků a celá drobotina se také pomalu zvedá a odchází za ní. Jen dva mladí zůstávají a nabídnou mi po chvíli parádní podívanou, v jakou jsem doufal jen ve snech. Motají se okolo velkých kamenů a já se jen modlil, ať na některý vylezou. A ono to zafungovalo! Postupně se oba kamzíci vystřídali v postoji na malé skalce, já fotil jak o dušu, závěrka cvakala, ale mladí byli úplně v klidu. Pak už byla chůva přeci jen daleko, tak se vydali dolů za ní.

Já ještě chvíli sedím a probírám si zpětně ten zážitek, málokdy mám s nimi tak krásné setkání. Je ale čas se zvednout, moc se těším na nějaké další „horské“ focení. Čehokoliv.

Autor: Jan Moučka

Zdroj: https://www.moucka.cz/