Tak tohle byla klika jako hrom,

většinou to mívám naopak. Ale po pořádku. Asi čtyři měsíce jsem pořádně nefotil žádnou zvěř, tedy ne, že bych vůbec nic nepotkal, neviděl a nefotil, ale byly to jen takové nepovedené dokumenty „košovky“. Aspoň mám pár krajinek, potoků a ledů.
Krásné dny a ubývající sníh na horách mě navnadily a nakonec vytáhly do mé hodně oblíbené lokality v okolí Skalního potoka. A to jsem tam byl teprve před třemi týdny na ledopády.
Prvotním cílem bylo focení kamzíků, ale neměl jsem to s nimi tentokrát předem domluveno, takže výsledek byl ve hvězdách. Vím, že tady v okolí bývají a docela často je při svých toulkách vídávám. Stoupám podél potoka, teče v hlubokém zářezu pode mnou a kochám se krásnými peřejemi, mechovými kameny a sem tam i zbytky ledů. Asi po půlhodince jsem v místech, kde bych na kamzíky mohl narazit. Snažím se jít potichu, i když to ve vrstvě listí není jednoduché. Je mi to ale pr … nic platné, jsem odhalen! Kus nade mnou pod skálou vidím pohyb, kamzík si to jde do bezpečí, je daleko, sem tam se zastaví a podívá na vetřelce. Pokouším se o pár fotek, jedna je „jedlá“, tak fajn! Potěšila mě, i kdyby další nebyla, maličko mě to uspokojilo.

Vycházím nahoru ke skalám. Kdesi kousek dál slyším pískat sokola a sluncem prosvícený les je plný štěbetání. Cosi se vpředu pohnulo …. další kamzík! Jenže také on míří mezi skály mimo dohled. Na půlhodinku si sedám pod skalku, počkám, jestli náhodou nějaký nepřijde, jsem v jejich místech. Ale nic se neděje, zvedám kotvy a jdu se podívat na Praděd. Chvíli sedím na skále, na slunci je až horko, ale na Pradědu ještě hromada sněhu.

Pomalu se vydávám na zpáteční cestu, je to docela strmý sestup, ani neočekávám, že něco živého potkám. Už přicházím nad potok a zvažuji, jestli schovat foťák s teleobjektivem teď nebo až na silničce u potoka. Najednou v mladším smrčí kdesi vlevo za mnou rachot a praskání větví! To je snad nosorožec! Otočím se a přímo na mě se řítí dvojice kamzíků! Jsou snad dvacet metrů a blíží se. Okamžitě jde hledáček k oku, snažím se mířit, ostřit a fotit, ale je to takový fofr, že to je nemožné. Kamzíci proběhnou okolo mě snad na pět metrů, jako bych tady vůbec nebyl! Evidentně jeden stíhá druhého, nevím, zda to jsou dva samci nebo samec za samicí, která má falešnou březost. V tom já se nevyznám.
První se naštěstí kousek ode mne na pár vteřin zastaví, za ním totéž druhý kamzík a já fotím o sto šest a někdy i sedm. Dýchají jak lokomotivy, jazyk v huby venku. Pak první kamzík zahne tryskem ostře dolů, přes silnici a přes potok, druhý jako stín za ním, první udělá kličku a vrací se, druhý se maličko zpozdil a to stačilo, aby nestíhal. První letí zase nahoru svahem přede mě, musí překonat lesní cestu a já doufám, že se na ní na chvíli zastaví a já v klidu pofotím. Ale ne, dva skoky a kamzík je v mladých bucích a míří kamsi nahoru mezi skály. Druhý letí pár vteřin za ním, také on se na cestě nezastaví a jedením skokem je nad cestou. Zastavuje se v boučcích a hledá prvního. Chvíli se rozhlíží a pak i on už pomalu vystoupá kamsi nahoru.

Tak to teda byla podívaná a ohromné štěstí, že jsem už nedal věci do batohu! Stačila opravdu snad půlminuta a já bych jen hleděl na to divadlo a nadával si. Sice jsem fotil v ostrém slunci, tak budou asi přepaly, ale díky krátkému času snad něco ostrého bude. Už se nedočkavě těším, až uvidím fotky v počítači, přeci jen displej na foťáku ne úplně přesný.

Autor: Jan Moučka

Zdroj: https://www.moucka.cz/