V tuhle roční dobu vyrážím pravidelně

jednou dvakrát kamsi do nejvyšších míst Jeseníků, užít si v horách krásných rán, večerů a samozřejmě se pokusit něco vyfotit.
I večer je vedro a vím, že mě čeká propocení všeho, co mám na sobě a ještě hodně navíc. Ale šoulačku jsem si nemohl nechat ujít. Po chodníku se snažím jít rychle, ale s přiměřenou dávkou ostražitosti, ještě je dost brzy na to, aby zde zvěř byla. Ani žádnou nezradím, neslyším dusot kopýtek ani lámání. Po nějaké době se ohlédnu přes údolí a hele, nějaké hnědé skvrnky mezi smrčím v protějším svahu, asi kilometr daleko! Přiblížení teleobjektivem odhalilo stádo asi deseti kusů jeleních pánů na pastvě. Jen starší kusy, někteří už mají i vytlučeno. Fajn, pokusím se k nim dostat na zpáteční cestě.

Po nějaké době si zavelím k návratu, nejdřív ale vystoupám výš mezi rozvolněné smrčky notně ošlehané větrem a krutými zimami a dostávám se do míst, kde by mohli být kamzíci. Zatím ale nevidím nic a jestli mě vidí kamzíci, to nevím. Pak se vyhoupnu na takový větší plácek a hele, on tam kamzík. Hlavu skloněnou do borůvčí a jako sekačka pomalu postupuje ke mě. Teda vůbec nic dobrého na focení, hlavu nezvedne! Teprve zhruba na mé úrovni, snad třicet metrů, na chviličku zvedně hlavu a já pořídím pár fotek.

To už se ale kamzík dostává na vítr a znepokojen mizí kdesi dolů svahem. Na chvíli se zastavím na zářivě bílých skalkách, mám tady okolo sebe dobrý rozhled a po chvíli vidím tři kamzíky stoupat prudkým svahem, ale jsou daleko a nedoženu je. Takže se vydám do míst, kde jsem viděl to stádečko jelenů. Třeba bude štěstí.
No, ale nebylo. Sice jsem je vystopoval, ale přiblížení se nepovedlo a jeleni sice pomalu, ale odběhli po vrstevnici. Pak jsem je uviděl až zase na protějším svahu, krásně nasvícené zapadajícím sluncem, jak se zase pasou a pomalu prochází borůvčím.

S drobným očekáváním se druhý den hned za kuropění štrachám nahoru trošku jinou cestou, nejdříve do míst, kde jsem včera poprvé viděl jeleny. Ráno většinou zatahují do údolí brzy a já doufám, že je ještě stihnu. Netrvá dlouho a zahlédnu nejasnou hnědou skvrnu mezi větvemi smrčků, nemůže to být nic jiného, než vysoká. Přiblížit se už nemohu, vyzradil bych se, jsou blízko. Nezbývá, než počkat, kterým směrem se vydají. A naštěstí to bylo tím správným :-). Za smrčkem se vynořilo nejdříve paroží, pak hlava a nakonec skoro celý jelen! Musel jsem stáhnout ohnisko na 300, aby se vešel. Chvíli jen tak stál a díval se okolo sebe, mě vůbec neregistroval. Pak pokračoval za další smrček.

Za ním se ozývalo šustění, tak si musím počkat, co to bude. Vyšla laň a kousek za ní i kolouch. Bezva, pár fotek mám, snad ještě něco přibude. Jeleni scházeli přede mnou svahem mezi smrčky, já je následoval v těsném závěsu. Bylo krásně slyšet, jak si dva jelínci zkoušejí své znalosti ve vzájemném lomození parohy, ale neustále byli kdesi za skupinkou smrčků a já je ne a ne uvidět a fotit. To stopování trvalo snad patnáct minut, ale bez úspěchu a nakonec, jak to jeleni umí naprosto dokonale, všude ticho a jeleni zmizeli jak pára nad hrncem.

Pak jsem v protějším svahu, kde včera večer odcházeli ti „velcí“ jeleni, uviděl hnědé skvrny, byli to mladí jelínci s laněmi a kolouchy, zase stádečko tak osmi kusů. Šli šikmo svahem dolů, tak jsem odhadnul, kde budou křížit chodník a já spěchal na setkání. Skoro jsem to nestihnul, ale podařilo se, kousek nad chodníkem jsem uviděl laň s kolouchem a sotva pořídím pár fotek, objevují se mladí jelínci.

Jdou proti mě, ale skoro pokaždé to má nějakou chybu, tentokrát zašli do nějakého ďolíčku a vidět byly jen hřbety a hlavy. Ale bylo docela komické, jak jim vyčuhovaly ty dlouhé krky a malé paroží v lýčí :-). Samozřejmě tím, že šli ke mně, představení skončilo objevením toho něčeho divného, skrčeného na chodníku.

Stoupám přímo svahem k včerejším skalkám, kde mám v plánu zasednout a jen čekat. Na kamzíky. Pak jednoho zahlédnu daleko na horizontu, jen jde ode mne. Nevadí, jdu za ním pár set metrů na místo s větším rozhledem a sedám do stínu pod smrček. Asi po hodině a půl podřimování a sem tam rozhlížení okolo po krásných horách, mě napadne se také podívat za sebe. A sakra! Pár desítek metrů ode mne jsou kamzíci a v klidu se paství! Kdo ví, jak dlouho tam už jsou.

Je jich okolo deseti, roztroušeni mezi smrčky, keříky borůvčí a dolíčky ve svahu. Naštěstí „nejedou“ jako ta sekačka včera a sem tam popojdou, zvednou hlavu, podrbou se a furt se motají v udržitelné vzdálenosti. Setkání a focení trvalo celou půlhodinku, pak odešli kamsi dolů, do stínu větších smrčků a já už je nenásledoval.

Všechno jednou končí, tak dopiji poslední kapky vody a velím si k návratu. Určitě se zase někdy vrátím.

Autor: Jan Moučka Foto: Jan Moučka

Zdroj: https://www.moucka.cz/