EVROPA: Vyloučí nás z Pionýra?

Jsou situace, které přímo vybízejí k porovnávání s ději či události minulými. Jsa bílým heterosexuálním mužem vyššího věku, leccos si pamatuji. Je jistě pravda, že to nic moc neznamená, protože tvrzení „se stářím přichází moudrost“ je pravda jen někdy. Někdy přijde stáří samo. Také je nutno přiznat, že ve věku, v kterém máte velké životní zkušenosti, většinou není nikdo, kdo by se o ně zajímal. Ale já to risknu.

Nemohu si pomoci, ale když čtu výroky politiků z Bruselu a usnesení toho EU pseudoparlamentu, jak je potřeba „zaručit demokratické principy“ na východě od Vídně, leccos mne napadá. Mluvíme-li o Vídni, je nutno vzíti v úvahu, že každý vzdělaný Západoevropan ví, že za Vídní začíná barbarská Asie. Podle tohoto názoru ovšem Praha leží daleko východněji než Vídeň.

Stanovisko vedení EU a ostatně značné části obyvatel „staré EU“ je, že pokud ty ušmudlané východní státy, jmenovitě Polsko a Maďarsko, někdy též Rumunsko a Česko, nezajistí tu správnou „demokracii“, tak jim ukážeme. Podáme na ně žalobu k soudu, který sami řídíme a dirigujeme, sebereme jim peníze z fondů (co na tom, že tam také přispívají, že?!) a zakážeme jim hlasovat a vůbec.

Dneska mi kvalita a logika myšlení velké části „pokrokářů“ a hlavně našich německých sousedů často připomene onu slavnou scénu z geniálního polského filmu „Sexmise“ (1984). Viz dialog z filmu:

Jedna politicky správně myslící žena: „Koperník byla žena!“
Druhá správně myslící žena: „Einstein byla taky žena!“
Max (muž): „A madam Curie Sklodowská taky, že?“

Ve filmu dva „zaostalí“ muži stojí před soudem progresivních vládnoucích žen. Ve společnosti, v které byli muži – jako nevhodní – vyhubeni. A které se sakra začíná podobat naše společnost. Po jednání tohoto „demokratického feministického parlamentu“ povídá jeden z odsouzených mužů druhému: „Teď si připadám, jako když mne vylučovali z Pionýra.“

Protože většina našich dnešních obyvatel a čtenářů Psa je mladších než já, možná nejmladší přesně nechápou, co tento fórek pro starší generaci znamenal a proč nám to připadalo směšné. Osobní zkušenost je nepřenosná.

Nedávno jsem v autoservisu při čekání na opravené vozidlo diskutoval s mladým mužem, technikem, který mi jménem firmy a na její účet nabídl kávu, aby mi čekání (cca 20 minut) ulehčil. Kdyby někdo řekl tehdejším mužům, žijícím v reálném socialismu, že jim v autoservisu někdo nabídne kávu jako pozornost podniku, seklo by to s nimi. Neb žili v době, kdy se za to, že vaše auto vůbec někdo do autoservisu přijme, dával úplatek. Asi by si klepali na čelo. Zase na druhou stranu netušili, co je to „gender“.

Při diskuzi nad kávou s cca 25letým zaměstnancem servisu došlo, ani nevím jak, na organizace Skaut a Pionýr. Mladík nechtěl věřit, že do Pionýra prostě musel v padesátých letech vstoupit každý žák a že na jeho názor se nikdo neptal. I zeptal se mne udiveně: „Jak to, že se vás nikdo neptal na souhlas?“ Tak jsem mu to vysvětloval, nevím, zda mi uvěřil a zda mne přesně pochopil. Je holt z té generace, co si myslí, že za komunismu byly největší hrůzou fronty na banány.

Ovšem mně přitom v hlavě šrotovaly vzpomínky na rané mládí a protínaly se s dnešní realitou.

Vzpomněl jsem si na svoji příhodu a své členství v Pionýru. Do Pionýra “dobrovolně a s nadšením“ vstoupila celá třída. Povinně. Tedy až na mne. Někteří však skutečně vstupovali s nadšením, což, pokud ještě žijí, zásadně popírají.

Mne ani překvapilo, že mě nechtěli. Tatínkův hlas nedávno všichni poslouchali z rozhlasu – ve škole povinně –, takže celý stát slyšel, jak se přiznává ke strašlivým zločinům ve službách imperialistů.

Logicky jsem tedy pionýrem být nemohl. Ovšem po nějaké době, po pár měsících, se cosi změnilo a mne zavedli do ředitelny. Tam mi sdělili, že odteď už pionýr jsem. A bych opakoval přísahu. Tu přečetl soudruh ředitel. Místo abych nakonec správně řekl „Tak přísahám“, jsem jen zakoktal: „Co, co?!“

Načež mi mimořádně uvědomělý soudruh učitel Kódl uvázal pionýrský šátek. A z ředitelny mě vyšoupli na chodbu. I s tím šátkem na krku. Všichni koukali.

Později jsem se dozvěděl, že to „ošátkování“ bylo na pokyn od nějakého soudruha seshora. Který pravil, že nemůžeme dopustit, aby pražská škola neměla stoprocentní propionýrovanost. Ovšem byl jsem od začátku jaksi „pionýr druhé, ale spíše třetí kategorie“.

Na vybrané besídky jsem nebyl zásadně zván. Když se vybírali trubači do pionýrského oddílu,o což jsem stál, nebyl jsem vybrán. Troubit na tu trubku, to by se mi velice líbilo. Ale i přes úspěšně absolvované zkoušky jsem byl odmítnut. To tak, slavnostně troubit s pionýry, někdo takový!Družby s kolchozníky jsem se také nezúčastňoval. Což mne mrzelo, neb dle vyprávění vybraných uvědomělých pionýrů tam na stolech někdy bývaly koláče, ba jednou prý i jitrnice.

To, že jsem nebyl vybírán ani na školní oslavy, kam byli připouštěni i méně uvědomělí pionýři, mne tolik nemrzelo. Fotografie před pionýrskou vlajkou nikoho moc nenadchla. Přestože to prý byla vyšší pocta než žranice v JZD.

Zásadní prozření nastalo až při nacvičování na spartakiádu v roce 1955. Všichni pražští žáci povinně nacvičovali skladby určené pro Den mladých. Já ne. Nebyl jsem povolán. Já a spolužák Jožo D.

Ve dnech generální zkoušky na obvodní spartakiádu cvičili žáci na stadionu Meteoru v pražské Libni, jen já a Jožo D. jsme k velké závisti spolužáků přihlíželi z míst pro stání. Mně sdělili, že nejsem vhodný reprezentovat naši socialisticky demokratickou školu. U Joža D. šlo o jiný problém. Jožo byl jediný Cikán na naší škole, přistěhovali se s rodiči odněkud od Košic.

On tedy tvrdil, že je slovenský Maďar, ale nikdo mu to nevěřil. Maďaři bývají divocí, ale tohle bylo moc i na východňiarského Maďara. Jožo zpočátku „hovoril rečou vzdialene pripomínajúcou slovenčinu“ a hlavně se děsně rád pral. Škole moc nedal, ale pravidelně docházel, neboť by jinak bolševici jeho tatínka zavřeli za zanedbávání socialistické výchovy. S Jožem jsme se párkrát porvali do krve. Rozbité nosy a monokly na oku či modřiny jinde byly na periferii Prahy považovány za běžnou výbavu každého pořádného kluka a základní předpoklad pro správné kamarádství. A byli jsme fakt kamarádi. Kopaná, lezení na stromy a kradení třešní a hrušek, rvačky s jinou partou u takzvaného „ďolíku“, což bylo místní smetiště, uprostřed něhož stál vrak německé stíhačky, cihelna, nad kterou stál uprostřed pole vrak pro změnu anglické stíhačky, v lese zbytky zákopů, co tam nejprve udělali vojáci Wehrmachtu a pak vylepšili sověti, a nad vším tím při všech příležitostech vlály sovětské rudé vlajky, zatímco na zdech kdosi kreslil křídou haknkrajce, to byl náš svět.

A tak se dnes ani nedivím, že soudruh ředitel školy usoudil, že já a Jožo nejsme na spartakiádu ti praví. Já kádrově, Jožo proto, že nešel pro ránu daleko a byl to nezlomný a svobodný duch. To tak, někde cvičit prostná. „Nič také! Jebem tvoju mať!“ vyjadřoval svůj postoj.

Na základě tehdejších svých zkušeností si už nějakou dobu myslím, že ten náš vstup do Evropské unie byl také výsledkem nějakého „propionýrování“. Tedy že jsme tam museli. Ať jsme chtěli, nebo ne.

Podívejte se třeba na Slovensko nebo na Bulharsko. Na začátku jim z Bruselu – a evropští pokrokoví novináři – strašně nadávali . Že Slováci nejsou dost uvědomělí, poněvadž mají Mečiara. A Bulhaři dost spolehliví, asi proto, že když říkají ano, kroutí hlavou jinak než ostatní. A taky nejsou dost spolehliví, jelikož je už dvakrát osvobodili Rusové. Prvně od Turků, to by snad prošlo, ale podruhé od Němců. A možná přes nespolehlivost Bulharů, která je známá, protože i Hitlerovi odmítli jako jediní okupovaní vydat svoje židy. Neposlouchat Berlín bylo už v devadesátých letech dost podezřelé.

No, my uvědomělí, jsme se hlásili sami a plnili radostně různé „pionýrské úkoly“, které často nebyly ničím jiným než ekvivalentem boje proti mandelince bramborové, americkému brouku. Ale pak nás tam ty sirotky po RVHP nakonec vzali všechny. Dělali u toho sice větší opičky než u mého vstupu do Pionýra, ale politicky to zase tak velký rozdíl to není. Prostě „propionýrovánovost“ byla uskutečněna a jen Jožové D., tedy Jugoslávie a Albánie, nebyli přijati. Chorvati, jako tradiční kamarádi Němců, pak dostali dodatečně výjimku. A Slovinci taky, páč jak jinak by jezdili Němci a Rakušáci na občanky od jara k moři do Dalmácie?

Členy tedy jsme, ale že by nás pozvali někam na nějakou žranici a slávu, to ani náhodou. A když něco řekneme, tváří se jako náš tehdejší soudruh ředitel, když jsem já anebo Jožo něco namítali.

Tak jsme v té Unii takoví nějací třetiřadí pionýři. Co říkáme na ředitelství, nikoho moc nezajímá. Dvojky z chování dostáváme pravidelně a naše členství je považováno za jakýsi omyl. Dokonce i u Britů, co veřejně říkají, že vypadli z EU taky proto, aby jim tam nějací východní burani nezacláněli. Kdo na ně bude dělat, to nějak neřeší. Asi pozvou Indy.

A až z EU vypadneme my, budou se radovat i ti, co tam zůstali. A v duchu si myslí to, co říkal mně a Jožovi přesvědčený soudruh Kódl: „Kdybych mohl, tak vás, vy parchanti, hned z toho Pionýra vyhodím.“

A já jen čekám, zda vypadneme z toho EU Pionýra jednou sami, to až budeme starší a silnější, nebo jak to udělají oni, aby nás vyhodili sami. I s našimi dalšími „východními neposlušnými spolužáky“.

Prozatím mají Poláci a Maďaři trojku z chování, Rumuni dvojku a třídní důtku a my ředitelskou důtku. Poláci a Maďaři za to, že zlobí. Rumuni za to, že jsou trvale, už od dob Třetí říše a Varšavské smlouvy nespolehliví. My na základě udání uvědomělých fízlů z naší třídy, takových, jací se našli i u nás na základce. A mysleli si, že za to dostanou do žákovské knížky červenou hvězdičku. Oni v tom dnešním Bruselu dobře vědí, co si o nich a tom jejich „pionýru“ myslíme.

Zdroj Václav Vlk st.