V kopcích nad řekou Moravicí

Tak po dlouhém období mám na fotkách konečně něco, co má srst! Sice ze většina fotek moc nepovedla :-), ale přikládám je k dokreslení dnešního příběhu. Je trochu delší, než bývá mým zvykem, ale událo se toho tolik zajímavého, že je škoda se nerozpovídat.

Nedělní sice chladný, ale slunečný den, mě nalákal si trochu přivstat a zajet obhlédnout situaci na kopcích nad řekou Moravice, poblíž Žimrovic, kde jsem byl naposledy v červenci fotograficky neúspěšný. Že je tam ale dobrý potenciál zvěře, jsem si dneska ověřil.

A všechno opravdu z volné přírody.
Slunce bylo těsně nad obzorem a já jsem notně zadýchán prudce stoupal okrajem krásného bukového lesa na jeden z kopců. Vrcholek je už kousek a v tom jsem vlevo  spíš podvědomě uviděl jakýsi pohyb. Asi 100 metrů ode mne se zvedly tři danělky, fotit se nedalo, bylo ještě docela šero, ale jeden snímek jsem narychlo udělal „z ruky“ v okamžiku, kdy mizely za kopcem.

Ještě asi 300 metrů a jsem nahoře. Zvolna procházím krásným bukovým lesem, polovina listí je již na zemi a druhá na stromech krásně osvícená ranním sluncem. Vybírám si místo, kde je trošku výhled po lese a sotva sundám batoh, slyším asi 80 metrů někde přede mnou v listí typické šustění klusající zvěře. A je to tady! Stativ v batohu, naštěstí mám foťák s čtyřstovku alespoň trochu nachystaný, tak honem zakleknout a čekat, co bude. V tom se přede mnou snad 30 metrů z poza mírné terénní vlny mezi stromy vynořilo nejdříve nádherné paroží a pod ním daněk! Byl tak blízko, že jsem neměl šanci jej celého dostat do hledáčku a stále mířil na mne!

Stihnul jsem jen dva snímky, prohnal se snad 20 metrů ode mne, vůbec mě neviděl a zmizel mezi stromy. Bylo mi jasné, že fotky ostré nebudou, čas z ruky 1/50 a zvíře v klusu není ideální kombinace. Ale liboval jsem si, jak to dobře začíná! Takže vyndám z batohu maskovačku, židličku a stativ – a zase!

Ze stejného místa šš-šš-šš-šš-šš, to už jsem věděl, co bude následovat. Ze stejného místa stejně nádherný daněk! Zřejmě šel po pachu toho prvního, čas říje je mocný čaroděj. Takže opáčko, z ruky, 1/50, daněk v klusu mezi stromy, autofokus se chytá všeho možného, jen ne paroží, minul mě zase na těch 20 metrů, ale tentokrát jsem stihnul fotek trochu víc a snad o něco lepších.

Pak jsem jej viděl ještě tak 150 metrů daleko, jak se vrací velkým obloukem někam.
Konečně jsem se pak dostal k tomu, abych si u paty většího buku udělal „hnízdo“ a nachystal všechno podle představ. Dívám se do nádherných bučin, které sem tam prosvítí slunce a poslouchám, jestli se zase někde neozve šustivý zvuk listí. Asi hodinku nikde nic, pak někde za sebou zaslechnu zašustění a lupnutí zlomené větvičky. Za chvíli o něco blíž, ale nechtěl jsem se otáčet a vyhlížet zpoza buku, jen jsem čekal, co bude. Najednou ZASE asi 30 metrů ode mne vyšel mezi stromy daněk, tentokrát mladý kus, krásně tmavě zbarvený v zimní srsti. Na chvíli se zastavil – něco se mu nezdálo, došlo mu, že asi nejsem daněk a tak s frknutím odběhl kousek zpátky a věnoval mi jeden upřený pohled. Všechny tyhle snímky jsou téměř bez ořezu.
Další hodinka čekání ale už nic nového nepřinesla a tak jsem se přesunul na další místo na kraj lesa k pasece. Když jsem tak přecházel, najednou se mezi stromy něco mihlo, tentokrát ne daňci, ale mufloni! A celé malé stádo, snad 3 samice, jeden beran a několik mladých, jedno bylo úplně malinké a téměř nestíhalo. V trysku přeběhli okolo mne, fotit jsem nestačil, jen jedna fotka berana se trochu vydařila. A za nimi kráčel jeden vzrostlý houbař :-), to byl důvod jejich úprku.

Čekám v novém krytu asi půl hodiny, okolo rychle prošla na svahu pode mnou jedna danělka a zmizela ve vysoké trávě paseky.
Můj čas se naplnil, takže balím. Pro jistotu nechávám foťák venku, co kdyby něco. Při sestupu stejnou cestou do údolí jsem překvapil, ve stejném místě jako při výstupu danělky, dva krásné mufloní berany. Jenže i oni překvapili mě a tak honem z velké dálky jeden snímek jejich hnědobílého pozadí.

A to byl definitivní konec. Pocity, které jsem ale prožíval byly parádní, adrenalin v krvi jen bublal a pokud počasí dovolí, jsem za týden zpátky.

Jan Moučka