Tak snad se focení pomaličku rozjíždí

a bude přibývat fotek podle mého gusta. I když …
Sice jsem se byl během týdne dvakrát podívat za zvěří, možná mě nějaká i viděla, ale já ji ne. Musel jsem vzít zavděk skorci, ti nezklamou. A navíc už začali krmit, takže mají častější přílety k hnízdu.

Rána byla v tu dobu docela mrazivá a tak se okolo vodopádu v propustku, kousek pod hnízdem, vytvořily na větvičkách stromů docela hezké rampouchy všeho druhu, ale bohužel skorci sedali všude jinde, jen k těm rampouchům ne. Ale zase sem tam problesklo i slunce, tak se nějaké fotky podařily. Ještě je párkrát navštívím.

Další výpravu za focením jsem podniknul do druhé mé daňčí lokality, je to stejný les, kam chodím i na psíky či jezevce a plašit prasata :-). Krásné ráno, krásně oranžový východ slunce a v lese snad milion ptáků, kteří se navzájem překřikovali. To byl takový rámus, že bych ani neslyšel, že nějaká zvěř přichází a to teda listí šustí dost.

Usadil jsem se ve vyšším javorovém lesíku, vím, že sem často daňci a srnčí chodí odpočívat. Čekám hodinku, nikde nic. Pak se jako duch objeví srna, míří z pole právě přes můj lesík kamsi dál. Vůbec o mě nevěděla, i když se v jednu chvíli dívala mým směrem. Klidně prošla dál do hustších smrčin. Ale mám na jedné fotce dvě :-).

Pak jsem kousek vlevo mezi stromy jen tak periferně registroval pohyb … na starý pařez sedla káně nebo jestřáb. Ale než jsem se pomalu otočil, bylo to pryč. Nevadí. Ale snad za deset minut zase v tom místě registruji pohyb! Tentokrát je to chlupaté, malé a zrzavé. Veverka!

Pěkně se usadila nahoře na pařezu, v tu chvíli jsem ji měl jen štěrbinou mezi kmeny. Plán je jasný – zákrytem kmenů se musím dostat blíž. Pomalu vstávám a přibližuji se, současně se sem tam vykloním a udělám, jak já říkám, zajišťovací fotku, kdyby už další nebyla. Ale veverka na pařezu evidentně podřimovala a dovolila mi přiblížit se docela blízko.

Pak vyskočila ne vedlejší dub a na první silné větvi pokračovala v odpočinku. Naštěstí krásně na slunci a tak ještě pár fotek vzniklo. Jeden by řekl – jen veverka, ale já z ní mám radost, není to městská parková, zvyklá na lidi a užil jsem si to přiblížení. Ještě přihopkal zajíc, zastavil se jak jinak ZASE za kmenem, ale aspoň dokument.

Další den to samé místo, to samé sezení, jen mě to asi po půlhodince přestalo bavit a rozhodl se navštívit místo asi o sto metrů dál do lesa, kde jsou takové pruhy hustších mladších smrčin, tady zalehávají prasata a schovávají se daňci. V prvním pruhu jsem vyplašil asi osm daněl, jednu úplně bílou. Škoda, mohla být na fotce, ale to nešlo. Když tak stojím uprostřed toho smrkového pásu a rozhoduji se, kam dál, udělám krok do listí a najednou vlevo přede mnou, snad 20 metrů, rámus a asi tři čtyři prasata poklusem pryč. Doprčic, vůbec jsem je tam neviděl, ale není se co divit, na zemi je spousta suchých smrčků, byli v nich. A sotav si „odplivnu“, zase rámus, tentokrát kousek vpravo v další hromadě klestí zase prasata! Mě snad picne! Jen jsem je sledoval, jak mizí do stráně.

Dobře, nedá se svítit, pokusím se ještě o ty uniknuvší daňky. A sotva ze smrčí vyjdu na takový chodníček (kamarád Martin by asi řekl linku :-)), vidím přes něj přecházet daněly. Jedna, druhá, třetí … já foťák kdesi nepřipravený, honem to napravuji, ale je pozdě. Pak si všimnu bílého flíčku, který ještě přes chodník nepřešel. Jo jo, moje bílá paní! Tak jdi, neboj! Ještě bylo málo světla, čas relativně dlouhý a tak se mi hodně fotek nepovedlo, V podstatě ani jedna úplně dobrá, ale což, trochu se na ni snad dívat dá. Ještě jsem později zradil stádečko daněl, ale začalo docela foukat a dál nemělo smysl v lese zůstávat. Snad příště

Jan Moučka