Tajemství hmyzích pachů – feromony

Průkopníkem v oblasti zkoumání hmyzího čichu je francouzský entomolog Fabre. Z kukly se mu v pracovně vylíhla samička martináče hrušňového. V ten večer měl otevřené okno a za pár chvil se začaly dít věci… Následně zažil nálet samečků, kteří byli přilákány pachem samičky. V jeho pracovně to za okamžik vypadalo jako v kouzelnické sluji plné netopýrů, protože martináček hrušňový je poměrně velký motýl.

Jean-Henri Fabre

Fabre pokus opakoval, samečky však mátl silnými pachy sýrů, hnijícího masa, sirovodíku… samečky neodradil ani silný déšť či vítr. Vždy spolehlivě „vyčenichali“ potenciální družku. Dnes již víme, že zrovna martináček je jedním z nejcitlivějších druhů hmyzů, svoji družku sameček čichem zbystří na vzdálenost až 11 km.

Fabre se domníval, že samička po vylíhnutí vyloučila kapičku tekutiny, která tento přitažlivý pach vydává.

Jenže kapka tekutiny to nebyla. Všechen hmyz tento pach odpařuje z některých částí svého těla. Je to komunikační prostředek, pro hmyz důležitější než zrak. A lákají jím nejen své partnery.

Pach určuje místa hojnosti potravy.

Například hrobaříci, kteří najdou mrtvého živočicha vydávají zvláštní pach, který na vzdálenost až několika kilometrů přiláká další hrobaříky. Jen tak lze vysvětlit náhlý hromadný výskyt těchto brouků u zdechlin v lese a na lukách. Ačkoliv si tedy laicky můžeme myslet, že hrobaříky láká pach zdechliny, není tomu tak.

Nebo švábi, pokud najdou pohostinné místo, ihned vydávají tento pach, který zachytí jejich „kolegové“ a nastěhují se za nimi.

Stejně tak mravenci si značí stopu, kudy se vydávají na své toulky po okolí. Za prvé proto, aby sami nezabloudili a našli cestu zpět a za druhé touto cestičkou podávají zprávu členům své rozvětvené rodiny. Pokud najdou potravu, obsahuje tato cestička navíc ještě tuto zprávu: „Pozor, jídlo!“ A pokud je potrava spotřebována, tato pachová cestička rychle mizí.

Mouchy jsou také mistryně v zachycení pachu svých úspěšných družek. Pokud moucha najde potravu, ihned to dává znát dalším příslušnicím svého druhu. Proto se mouchy tak rychle shlukují na místech, kde není o potravu nouze. Najednou jich je tam celý roj.

Známé jsou i včely, které svým vlastním pachem označí nově nalezené místo čerstvé pastvy, nové květy či rozkvetlé stromy. V úlu pak předvádějí svůj typický tanec, který identifikuje místo nového zdroje potravy a navíc vypouštějí tuto specifickou vůni Tato vůně pak navádí její družky na správnou cestu za tímto místem.

Pach určuje vlastnictví

Tyto pachové značky jsou hojně využívány i matkami. Například všichni paraziti, kteří kladou vajíčka do těla zvířecích obětí. A aby nepřišli další samičky a nebylo málo potravy pro líhnoucí se larvy, tato první samička oběť označkuje pachem značícím „obsazeno“. Jen tak se vyhne riziku, že právě její potomstvo zhyne hlady, protože oběť zkonzumuje kdosi před nimi.

Pach určuje domov

Navíc existuje i tzv. „charakteristický pach každého společenstva“. Mravenci, včely a vosy do svého hnízda příslušníky cizích rodů nepustí. Mravenec z jednoho mraveniště má jiný pach než naprosto stejný mravenec ze sousedního. Jinak „voní“ i mrtvý mravenec. A pokud vědci dělali pokusy a pomazali živého mravence pachem mrtvého, byli překvapeni.

Mravenci vůbec nerespektovali fakt, že živý mravenec se bránil zuby nehty a podřídili se pouze svému čichu. Mrtvý mravenec patří na pohřebiště a tak ho nemilosrdně z mraveniště vynesli, nedbaje na to, že je živý.

To je důkazem, že pach je pro hmyz důležitější než zrak.

Pach vybízí k útoku

Pach je pro hmyz také pokřikem v nebezpečí. Vosy a včely jsou známé tím, že útočí hromadně. Ale jak ostatní vědí, že jeden jejich člen je v nebezpečí takovém, že byl nucen použít žihadla…? Po zabodnutí žihadla se uvolní kapička pachu svolávající další vosy či včely a nabádající je k útoku. Je to tzv. „poplašný feromon“ a používají ho i mravenci.

A že jste nikdy žádný hmyzí pach necítili? Jednou z možností, jak může člověk na vlastní kůži poznat vůni hmyzích feromonů je třeba setkání s plošticemi či střevlíky. Jejich obranná vůně je pronikavá a má odradit případné nepřátele od útoku. Hmyz tímto říká: „Fuj, nejsem k jídlu!“ Obdobně „voní“ i slunéčka sedmitečná.

Jak toho lze využít?

Lidé se snažili těchto poznatků využít ve svůj prospěch. Tak například k boji se škůdci. Samečci podle pachu přesně identifikují místo výskytu samičky. Pokud vědci uměle rozpráší pach všude kolem, sameček je dezorientován a samičku poté nenajde, nebo je tato možnost velmi snížena. Je tak tedy menší šance, že bude oplodněna a výskyt škůdců se snižuje…

Jak to vlastně je? Pro představu…;

Koncentrace pachu je neuvěřitelně malá. Hmyz zachytí již pouhých 5 molekul na kubický cm vzduchu. Člověk zachytí 8 molekul a navíc na tento podnět musí reagovat až 40 buněk, jinak není signál vyslán do mozku.

Pro srovnání:.
Člověk vnímá cca 10.000 pachů. Pes vnímá 2,000.000 pachů..
Člověk má 5 cm čtverečných čichového okrsku buněk, pes jich má 100 cm čtverečných..
Člověk má 6,000.000 čichových buněk, pes jich má neuvěřitelných 220,000.000.

Hmyz má navíc k dispozici mnohem menší plochu, kam se musí čichové zařízení vejít. Nemá nos, nemá čenich. Vše se musí soustřeďovat nejčastěji na tykadla, vzácněji na sosák nebo makadla. Citlivost jejich čichových buněk je tedy mnohem větší. A navíc hmyz na tyto podněty reaguje hned.

Použitý zdroj: Jurij Dmitrijev: Hmyz, Lidové nakladatelství, 1997

Autor: Renata Petříčková

Zdroj: https://www.priroda.cz/