Rudohorský vodopád u Keprníku

Mé „potoční“ období pokračuje a není to jen proto, že se ve zvěři nedaří. Ale od začátku. Od mého kamaráda Ivoše jsem před nějakou dobou dostal mejl s odkazem na různé fotografie z Jeseníků. A jedna série fotek pojednávala o Rudohorském vodopádu. Já o něm do té doby neslyšel, tak jsem honem zapátral u strejdy Gůgla a podle fotek mě opravdu nadchnul! Nééé, strejda néé, vodopád. Takové krásné a velké vodopády má málokterý jesenický vodopád, pokud vůbec. Takže už zbývalo jen naplánovat vhodný čas a čím dřív, tím líp, dokud je v horách dost vody. Vodopády se nachází v západním úbočí Keprníku, nevede k nim turistické značení, ale cesta není náročná, kousek po lesní cestě a kousek po silničce, která končí u Rudohorské chaty. Tak hodinka a něco z Filipovic. Nastal den D, vycházím poměrně brzy a u Rudohorské chaty se na chvíli zastavuji, potřebuji doplnit živiny a za chvíli zase vyrážím bukovým lesem okolo Rudohorského potoka k vodopádů. Na potoce vidím krásné kaskády, na ty přijde řada až na zpáteční cestě při sestupu, prvořadé jsou vodopády. K vodopádům je to od chaty do kopce jen zhruba kilometr, ale s nákladem fototechniky funím slušně. Přicházím k další lesní silničce a sto metrů nad ní už vidím mezi stromy probleskující vodopád! Tak jestli jsem si myslel, že stoupání pod vodopády bylo dost strmé, tak k vodopádům je to ještě horší! Naštěstí ale jen kousek a už stojím pod prvním z nich, s uměle vytvořenou malou lagunou. Na objektiv dávám polarizák, vše dávám na stativ a hledám vhodná místa.

Tak, první vodopád mám za sebou. Krátký výšvih lesem a jsem nad vodopádem, u takové fajn šlajsny. Je mi jasné, že slizká řasa v tom hladkém korytu je zrádná a špatně stoupnout, tak jedu jako blesk se závěrečným skokem na vodopádu. Opravdu musím obezřetně. Ale mám se rád a vůbec neriskuji, i když by některé záběry přímo z vody byly bezva.

A od téhle šlajsny vidím další vodopád, který ostrým kamenným zářezem vtéká do malé laguny. Pořizuji jak fotky odspodu, tak shora pro představu, jak jsou vodopády opravdu strmé a velké. I tento musí mít minimálně deset metrů.  A jak jinak, zase je to slizoun.

A zase stoupám okolo vody k poslednímu vodopádu. Jako mezihra je nachystáno pár pěkných kaskád a za nimi už je vidět i slyšet podle mne ten nejkrásnější vodopád. Je opravdu majestátní, na fotce se to tak nezdá, není s čím moc porovnávat, ale opět si troufám na deset metrů dravé vody!

Jen ten prostřední schod má na výšku tak tři metry. Voda se tříští o kameny a vytváří drobnou mlhu spolu s poryvy zvířeného vzduchu. Jsem úplně fascinován jeho velikostí, krásou i divokostí. Jen pobíhám po obou březích a fotím a fotím. Mám strach, abych měl aspoň pár slušných fotek, nevím, kdy bych se dostal na jeho další návštěvu a za jakých podmínek.

A pak už jen sedím, rozbaluji svačinu, jím, popíjím a kochám se.

Všechno jednou bohužel končí, velím si k návratu. Však ještě nějakou vodu pofotím při sestupu k Rudohorské chatě. Ale je to docela namáhavé focení, strmý zářez, hodně kamenů okolo potoka, pořád nahoru a dolů, neuklouznout …

Tak tenhle výlet mě opravdu bavil a jsem maximálně spokojen. Není co dodat 🙂

Autor: Jan Moučka Zdroj: http://www.moucka.cz/