Za sedmero horami, za sedmero lesy …

žijí tvorové, mnou nazývaní kozlíci :-). Každý rok se za nimi vydávám, funíc do prudkých svahů, abych si pak vychutnával krásné výhledy či náladu vstávajícího nebo usínajícího dne. To je opravdu balzám na duši i na tělo.
Díky počasí, kdy je každý den jiná předpověď a každý den pak všechno úplně jinak, mi nějak nevyšel čas za nimi zajít. V dešti to není ono, za mlhy už vůbec ne a přece jen nemohu zajít z hodiny na hodinu podle aktuálního stavu počasí, nemám to ke kozlíkům deset minut. Ale pak se vše sešlo a já později odpoledne šlapal do kopců. Úplně jasná a sytě modrá horská obloha slibovala i krásný večer, bude-li nějaká fotka, je to jako bonus. Pomalu procházím horskou trávou mezi smrčinami a snažím se zachytit pohyb nebo hnědou skvrnku, znamenající zvěř. Jakoukoliv. Mohu zde narazit na jelení zvěř, na srnčí, na kamzíky.

Najednou zaslechnu docela silné šustění, chvíli nedokážu najít jeho příčinu, pak se z trávy vynoří ježek! Tož toho jsem nečekal. A po chvíli slyším před sebou dupot kopýtek, je mi jasné, že jsem zradil vysokou. V mezerách mezi smrčky proběhne stádečko asi pěti kusů, včetně mladého jelínka s parožím v lýčí. Nevadí, že mám jen jednu fotku, určitě ještě bude příležitost.

Šlapu dál a po chvíli v protějším svahu vidím pár jednotlivých skvrnek, to jsou kamzíci! Jen se k nim nějak dostat na „dostřel“.  Nakonec se blíž dostávám, ale kamzíci, nejspíš samci, jsou neustále v pohybu a není jednoduché s nimi držet krok. Nakonec se mi pár fotek daří, zapadající slunce dává krajině krásnou barvu Zvěř tady je a tak se těším na ráno.

Ještě za kuropění (no schválně, víte, která část rána to je? :-)), kdy kohouti opravdu nekokrhali, zase stoupám na místa zvěří políbená. V dálce na svahu objevím tři skupinky hnědých skvrnek, teleobjektiv mi poví, že to je vysoká! Snad celkem patnáct kusů, ale zatahuje do dolních pater lesa, nemám šanci se k nim dostat blíž. Tak snad nadejde můj čas při jejich říji.

Pokračuji dál do míst, kde jsem včera viděl kamzíky a opravdu jich pár zahlédnu. Ale najednou se kamzíci dali do běhu, samozřejmě ode mne, ale nebyl jsem to já, kdo je vyplašil.

Zmizeli v dálce za oblinou svahu a já se rozhodl se za nimi vydat, třeba budu mít štěstí. V místě, kde mi zmizeli, jsem se na nějakou dobu usadil pod malou skalkou, třeba ještě nějaký přijde nebo se vrátí. Ale ani za jednu hodinu nikde nic, ani za druhou. Vstávám, přemýšlím, co dál a rozhoduji se podívat ještě kousek dál po svahu.

Projdu pomaličku tak dvě stě metrů a najednou vidím v borůvčí malé růžky! Jo, tam leží kamzík! Odhaduji to na sto metrů, musím se dostat blíž a využívám malé smrčky jako krytí. A pak najednou vidím těch růžků několik, pak i hnědé hřbety dalších kamzíků i tmavší srst kamzíčat! Je jich celkem snad dvacet, jsou úplně v klidu, popásají se na borůvčí, polehávají, kamzíčata sem tam dovádí.

Parádní podívaná a já honem nevím, co fotit dřív. Má to sice malou chybičku, protože kamzíci mají většinu času hlavu zabořenou v borůvčí, nebo leží a je jim vidět jen růžky, ale pár fotek jistě bude. Je tady i jejich školka, kdy si pár samic hlídá dohromady asi deset kamzíčat, je radost je vidět. Užívám si to.

Kamzíci pomalu schází do vyššího lesa, já za nimi, naštěstí v mechu a trávě se dá jít docela tiše. Jen musím dávat pozor na staré kamzice, ty mají oči všude a okamžitě syknutím varují ostatní. To by byl konec focení. Procházím s nimi hezký kus svahu, nemohu se vynadívat. Nakonec si fotím kamzíka snad na dvacet metrů, v jasně zeleném borůvčí mu to sekne.
Ale doba mého návratu se neúprosně blíží, opouštím ty krásné horské tvory a fičím domů. Poslední návštěva k nim to letos určitě nebyla!

Krátké video s kamzíky je tady ….  je to trochu roztřesené, no jo no ….

Autor: Jan Moučka

Zdroj: http://www.moucka.cz/ převzato s laskavým svolením autora.