Roušky jako symbol nesvobody

Před pár měsíci se zdálo, že je celá naše země paralyzována strachem z koronaviru. Mediální masírka jela na plné obrátky a záběry z Itálie vzbuzovaly dojem, že se na nás nevalí nic menšího, než reálná obdoba Španělské chřipky.

Proto také plošná vládní opatření a umrtvení celé ekonomiky prošlo hladce, jen za občasného reptání, které však zpoza roušek nebylo příliš slyšet. Dokonce i mnoho z těch, kteří jsou vůči vládě, zvláště vůči tak špatné vládě, jako je ta Babišova, skeptičtí, strachu podlehlo, vše přijalo s naprostou poslušností, až devótností.

Nyní se zdá, že atmosféra strachu je pryč. Vystřídala ji atmosféra znechucení a zloby. A teď jde už jen o to, jakým směrem budou tyto emoce namířeny. Lze vyjádřit naději, že se mnoho lidí rozpomnělo, že jednou z nejdůležitějších občanských kvalit není poslušnost, nýbrž racionální nedůvěra.

Není třeba se dlouho rozepisovat o tom, jak nekompetentně vláda během první fáze koronavirové epidemie jednala, a že tvrdými plošnými zákazy na jedné straně a ledabylou liknavostí na straně druhé způsobila asi více problémů, než kolik jich této zemi způsobil samotný koronavirus. Mnoho z těchto problémů zatím jen nenápadně doutná, mimo zájem médií i občanů, ať už jde o očekávaný raketový vzrůst nezaměstnanosti, absurdně vysoký státní dluh, nebo třeba následky odkladu mnohých zdravotnických zákroků či vyšetření. Není třeba se ani rozepisovat o naprostém selhání toho, co lze s trochou nadsázky nazvat parlamentní opozicí, která bez většího odporu nebo alespoň věcné diskuze vládě odsouhlasila vyhlášení nouzového stavu, čímž jí dala do rukou bianko šek na naši svobodu.

Dnes po několika měsících jsme již mnohem dál. Vláda však jede ve stále stejném módu. Jako by tím hlavním protivníkem nebyl koronavirus, ale samostatně myslící, svobodný občan, jehož je třeba udolat neustálou sérií různých zákazů a příkazů, jejichž smysl a vzájemnou provázanost nemohou v hlavě udržet již ani ti, kteří je navrhují. Plošná nařízení a scénář, který se až nápadně podobá tomu, čemu jsme byli vystaveni na jaře, budí jasný dojem: vláda musí nějak jednat, ale protože nám vládnou neschopní (jak to sám Andrej Babiš před několika lety řekl), to jediné, co vláda dokáže, je demonstrovat sílu vůči občanům. Je to jediný způsob, kterým dokáže jednat. Roušky jsou toho symbolem, který každý z nás každodenně pociťuje na svém obličeji. Do určitého okamžiku jsme o rouškách mohli uvažovat jako o vcelku účinném a levném způsobu, jak se bránit nákaze. V celkovém kontextu totální nekompetence těch, kteří rozhodují o našich životech, je však rouška již jen symbolem nesvobody. Prvním symbolem. A to, že Česká republika obdržela zásilku roušek z Číny, je pikantním podtržením této symboliky.

Není třeba vidět za koronavirovou politikou jakési konspirace. Nevěřím na ně — právě proto, že naše vrcholné politiky pokládám za naprosto neschopné dlouhodobě sledovat nějaký jasně vytyčený záměr. Je to spíše pestrá mozaika jednotlivých osobních záměrů, projevů touhy po moci, nebo třeba i dobře míněné avšak naprosto nesmyslně namířené snaživosti, co v celku udává obrázek všeobecného chaosu — v němž my občané stále taháme za tu kratší slámku a jsme těmi, kdo musí čelit mnoha protivníkům najednou.

Máme mnoho důvodů být vůči celé koronavirové politice nedůvěřiví!

Měla by nás například varovat politika WHO, která nejprve prohlásila, že roušky nepomáhají. Za několik týdnů se linie WHO obrátila a roušky byly prohlášeny za účinný prostředek prevence. Vedle toho vyšlo najevo, že společnost Google záměrně při vyhledávání znevýhodňuje informační zdroje, které se k nošení roušek vyjadřují skepticky — přičemž v mnoha případech jsou autory takových informací lékaři a vědci. Nošení roušek se stalo nikoliv lékařským a vědeckým, nýbrž primárně politickým tématem. A každé téma, třebaže by mělo správně stát na vědeckém poznání a dokazování, jakmile je zpolitizováno, je třeba automaticky pokládat za nedůvěryhodné. Záměr hledat vědecky dokázanou pravdu se totiž v takovém případě odsune až na druhou kolej. Primárním účelem je prosazování politiky.

Dále by nás nepochybně měla varovat asymetrie, s jakou k tématu koronaviru přistupují sdělovací prostředky. Na jedné straně jsme denně ubíjeni čísly, počty nakažených či mrtvých, přičemž je zřejmé, že bez celkového kontextu nedávají žádná taková čísla smysl. Jestliže mluvíme o nebezpečnosti koronaviru a opíráme se o počty pozitivně testovaných, a nezaobíráme se počty skutečně nemocných, natož abychom je porovnali s počty pozitivně testovaných, nemocných a hospitalizovaných při standardní každoroční chřipkové epidemii, nemůžeme mít o celé situaci objektivní obrázek. (Samozřejmě, při každoroční chřipkové epidemii se plošně netestuje — údaje by ale byly jistě zajímavé.) Na druhé straně stejná média přešla nedávné protesty v Berlíně, kde tisíce lidí vyjádřily nesouhlas s politikou své vlády, nevšímavým mlčením.

A v neposlední by nás měla vyburcovat drzost, s jakou nám někteří lidé, např. profesor a plukovník Prymula, vyhrožují, co nás čeká, nenecháme-li se proti koronaviru očkovat. Jakékoliv myšlenky na vytváření jakýchsi kategorií či kast občanů musíme naprosto kategoricky odmítnout.

Vládnou nám lidé, kteří nenávidí svobodu a rozum. Jejich ideální občan má náhubek na obličeji, zavázané oči, zacpané uši, a svázané ruce. Zatím byla dosažena první meta. Začněme si naši svobodu konečně bránit.

Píše pan Luboš Zálom na zalom.blog.idnes.cz