Otevřeme Česko

Zúčastnil jsem se včera demonstrace „Otevřeme Česko“ a vysvětlím proč. (V. Klaus ml.)

Proti sobě stojí dvě skupiny obyvatel.

Na jedné straně starší občané s logicky většími obavami z velmi nebezpečné nemoci poletující světem. Ale nejen starší občané, ale patrně i drtivá většina zcela přetížených lékařů a sester. Také řada občanů, kterým se za současného lockdownu — nic moc neděje, mají zajištěný (často od státu) stálý příjem a přitom méně práce a takový „socialistický“ pracovní klídek.

Na druhé straně je velká skupina lidí, kterou současný stav ekonomicky likviduje. Hoteliéři a boudaři na horách, hospodští a malé provozovny, malé obchody, kadeřnice a fitka, pradlenky a stovky dalších služeb, které zaměstnávaly spousty lidí. Málo se mluví o tom, že krize má velmi silné dopady na chudé lidi, pracující příležitostně. Ti nemají ani home-office ani státní náhradu mzdy.

Ohrožena se cítí i spousta občanů, kteří mají doma školáka a vidí, že za poslední rok byl ve škole tři měsíce, vidí ohrožení vzdělání a vývoje vlastního dítěte. Spousta mladých lidí, kteří se zase logicky nemoci neobávají, cítí ohrožení svého životního štěstí, svého způsobu života. Nemohou se seznamovat, nemohou se setkávat s kamarády — jak už to tak mladí lidé dělávají. Kdyby současná zmatená vládní opatření trvala rok, dva, tři — jejich mládí bude „pryč“. Tento pocit mají častěji single mladí lidé 25–35, než úplní puberťáci.

Podobný pocit mají paradoxně i někteří staří lidé, vyrovnaní se svým životem. Když je Vám 90, pravděpodobnost úmrtí do dalších narozenin je zhruba 25 %. Tak to prostě dle demografických tabulek dlouhodobě je. Proto představa, půl roku v nějaké izolaci, je v jejich očích podobná rozsudku „doživotí“.

Vážit, které ze skupin dát přednost, která má větší pravdu a větší právo na štěstí a důstojný život, je velice těžké a univerzálně nemožné.

Já, přestože typově patřím do první skupiny (věkem, zaměstnáním) — stojím na straně těch druhých. Protože jsem bytostně přesvědčen, že společnost musí čelit všem hrozbám, neštěstím nebo nepřátelům aktivně, životaschopně a energicky. Když je země v ohrožení nebo ve válce (a v roce 2020 u nás objektivně zemřely stovky lidí navíc a byl ničen majetek a hospodářství země), pak reakcí musí být Churchillovské „Slibuji Vám jen pot, dřinu, krev a slzy.“ Kde podstatná nebyla chmurná předpověď, že Británii nečekají hezké časy. Podstatná byla část projevu: „budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na polích, ve městech i v kopcích, ale nikdy se nevzdáme“. Rusové podobnou emoci tehdy vyjádřili mohutným chorálem „Vstavaj strana ogromnaja“ (Vstávej země ohromná).

Oni jim tehdy neřekli, „ležte doma na gauči u rozhlasu, aby nebylo více mrtvých a sledujte naše profesionální vojáky, jestli ubrání nebe nad Londýnem nebo Stalingrad.“ Naopak, země se musí vzchopit a nebezpečí aktivně čelit.

Covid tu máme pomalu rok. A stále čteme, že chybí sestry a chybí tohleto a támhleto. Ale vy všichni ležte doma na gauči a sledujte několik stovek statečných lékařů a sester, jestli to zvládnou.

Nouzový stav má smysl, pokud je využit k aktivnímu boji proti dopadům covidu. Jsme bohatá země. Už před 43 lety jsme dokázali letět do kosmu — proč nedokážeme třeba vyčlenit jeden vagón metra jen pro ohrožené starší osoby a dokázat v něm čistit vzduch. Proč nedokážeme nahnat desítky státních úředníků (nebo studentů nebo mládeže) do práce v pečovatelských domech, když za války dokázaly britské i ruské ženy v domácnosti — pracovat v továrnách na výrobě nábojů?

Proč jsme vzdali boj o trasování nakažených a nedokázali ho navýšit řádově. Proč Kalašnikov dokázal a musel vyvinout samopal během pár měsíců — nebo Britové (Joseph Smith) vylepšit stíhací letoun Spitfire? Proč jsme jako Češi vzdali boj o vývoj vlastní vakcíny? A teď s hrůzou sledujeme jen jakousi roztodivnou nákupní politiku EU?

Zkrátka a dobře — nebezpečí má republika čelit aktivně. Vzpomeňme jen na loňské jaro a na daleko hrozivější obavy, které jsme měli. A nejlepším momentem bylo spontánní šití roušek v domácnostech. Naše ženy (stejně jak když za války vyráběly ty náboje) vyndaly často už někde v komoře zastrčené šicí stroje a „dělali jsme něco“. Řešení nemůže být nedělat nic!!!

Děti musí být ve škole, aby z někoho z nich vyrostl nový Heyrovský nebo Holý a vylepšil tu vakcínu. Hospodští musí vařit, aby lidi, co pracují, nemuseli polykat oběd v mrazu na ulici. Hudebníci musí hrát — aby třeba složili chorál, který pozvedne náladu obyvatelstva. Republika musí žít, nesmíme se bát.

Máme dělat tisíc jedna opatření pro ochranu seniorů (třeba změnit financování tak, aby se lidem vyplatilo mít babičku doma a ne odloženou „v domově“). Máme aktivně nahnat lidi pracovat do nemocnic — k čemu je jinak „nouzový — výjimečný stav“? Můžeme trasovat a testovat.

Ale nesmíme zůstat apaticky zavření po bytech — to pak nedokážeme nebezpečí čelit. Otevřeme Česko! Žijme aktivně svůj život!

Píše pan Václav Klaus ml. na echo24.cz