26. ledna 1991 začala malá privatizace

Před 30 lety se začaly v aukcích rozprodávat soukromníkům obchody, provozovny služeb a menší podniky. Licitátor první dražby vzpomíná, jak někteří dražitelé šli až do nesmyslných částek.

Byla poslední lednová sobota a velký jednací sál v budově pražského magistrátu byl narván k prasknutí. Jako fotbalový stadion při nějakém derby.

Kromě dražitelů a novinářů přišla řada diváků, někteří ze zvědavců se dovnitř ani nedostali. Jednu z přítomných žen musely na schodech křísit dobrovolnice z Červeného kříže.

Tak podle pamětníků před 30 lety vypadala první aukce, která v Česku odstartovala privatizaci a při níž se začal rozprodávat dosud státní majetek.

Nesmazatelné vzpomínky na 26. leden 1991, kdy se v Československu po 40 letech opět začal majetek vracet do soukromých rukou, má i muž, který byl ten den dirigentem veškerého dění v sále. Licitátor Ivo Gavlas.

„Pro mě to byl zásadní životní předěl. A nebýt toho, nikdy bych nedělal to, co dělám dnes,“ vzpomíná po třech dekádách nynější majitel aukční a realitní společnosti.

Setkání na křižovatce

Jak už to v životě bývá, o profesním směřování často rozhodují náhody. Pro Ivo Gavlase se osudový okamžik odehrál jednoho říjnového dne 1990 v centru Prahy.

Kráčel přes křižovatku ulic Opletalova a Bolzanova a na tramvajové zastávce se v dlouhém kabátě objevil tehdejší ministr Pithartovy české vlády Tomáš Ježek, dnes označovaný za otce privatizace. Znali se dobře z Ekonomického ústavu Československé akademie věd, kde oba dříve pracovali.

„Tomáš mě uviděl a volal na mě, že se potřebuje na něco přeptat. Vybavil si, že jsem se v ústavu v teoretické rovině zabýval i aukcemi. A že prý uvažují dělat malou privatizaci právě formou aukcí, jestli bych jim tedy nepomohl,“ popisuje Ivo Gavlas setkání bývalých kolegů.

Kývl a dále se už vše odehrálo v hektickém tempu, jak bylo pro tehdejší dobu příznačné.

Ivo Gavlas připravil i dražební vyhlášku, podílel se na organizaci první aukce. Bylo celkem přirozené, že právě na něj padne role licitátora. Nikdo jiný to ani neuměl. Jak vzpomíná, s kladívkem v ruce potom trénoval nanečisto se svými bývalými spolužáky z vysoké školy, kteří mu „zvedali čísla“.

Jako George Bush

Když se potom v inkriminovaný den ocitl jako předsedající v hučícím sále, připouští, že jej ovládly poněkud zvláštní a dříve nepoznané pocity. „Abych pravdu řekl, já si v počátku připadal spíše jako americký prezident George Bush, který hovoří k lidem o válce v Zálivu,“ připomíná Gavlas, v jaké mezinárodní konstelaci se akce odehrávala.

Ale potom už začala samotná aukce. Velice barvitě atmosféru následně popsal novinář Jan Matyáš v jedné dávno zapomenuté reportáži. „Už při dražbě první ze sedmnácti prodejen to v sále vypadalo jako v přetopeném kotli,“ vykreslil ve svém článku, který publikoval časopis Naše rodina (úryvek viz níže).

Na začátku se jen dražily prodejny do dvouletého nájmu. První v pořadí byla pražská prodejna s ovocem a zeleninou v Koněvově ulici.

Vítězný dražitel, zastupovaný právním zástupcem, ji nakonec získal za 580 tisíc korun, což byl 53násobek vyvolávací ceny. Majitelkou se stala jistá Ilona Dandanová, kterou na aukci podle uvedené reportáže doprovázel její manžel jordánského původu.

„V prodejně chci dál nechat ovoce a zeleninu,“ uvedla žena po posledním příhozu a finálovém odklepnutí. Jaký byl dále její podnikatelský osud, není známo, na zmíněné pražské adrese je dnes ale kadeřnický a kosmetický salon, taktéž prodejna techniky pro řemeslníky.

I u dalších dražených prodejen se ceny dostaly do nebetyčných výšin. Například dvouletý nájem obchodu s ovocem a zeleninou v Pšenčíkově ulici vstoupil do dražby s vyvolávací cenou 35 tisíc korun a přihazování skončilo na částce 620 tisíc. Vydražitel Ali Hasan, také muž jordánského původu, byl podle dobové reportáže s cenou velmi spokojen. Přítomným novinářům řekl, že byl ochoten jít až na 800 tisíc.

„Vzpomínám si, že někteří dražitelé šli až do nesmyslných částek, byť se jednalo jen o nájmy. Podezíral jsem je, že si při počítání návratnosti své investice spletli obrat prodejny se ziskem,“ vybavuje si po letech své pochybnosti Ivo Gavlas.

Ježkovi se ulevilo

Ale nešlo jen o nájmy. Některé prodejny byly prodány do vlastnictví.

Jak už Seznam Zprávy popsaly, první takovou v dražbě získala Anna Wertheimová. Za 2,35 milionu koupila samoobsluhu s potravinami na pražské Zbraslavi. A obchod se stejným sortimentem tam provozuje dodnes.

Vydražená kupní cena nebyla toho dne rekordem. Nejvíce — 3,56 milionu korun — zaplatil za malou prodejnu v Železné ulici nedaleko Staroměstského náměstí kožešník česko-rakouského původu Michael Liska.

Jedna z dražeb uskutečněných při první aukci na magistrátu byla nakonec prohlášena za neplatnou. Šlo o prodej obchodu s elektrospotřebiči na pražských Vinohradech, kde nejvyšší nabídku po přetahování s dalšími zájemci (mezi nimiž byl i tajemník obvodního výboru KSČ Hofman) nakonec dal podnikatel Vratislav Čekan.

Šlo o muže, který se po revoluci vrátil z emigrace v Německu a později, v letech 1992 až 1996, dokonce vlastnil i fotbalovou Viktorii Žižkov. Čekan na první dražbě vystupoval jako zástupce družstva Intercom Praha, přičemž ale družstva měla účast v aukci zapovězenu. Proto musel být výsledek anulován.

Každopádně pro organizátory z ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci skončilo víkendové přetahování o nemovitosti mimořádně úspěšně. Zájem lidí výrazně předčil všechna původní očekávání.

Však také ministr pro privatizaci Tomáš Ježek po skončení mluvil o tom, že je „doslova šokován“, na jakou úroveň se příhozy dostaly. Dovodil si z toho, že noví majitelé své podnikání myslí smrtelně vážně, jinak by tolik peněz dávat nechtěli.

„Tomáši Ježkovi se určitě ulevilo ze všech nejvíc, že to takto dobře dopadlo. Pro něj to byl klíčový okamžik života, protože za privatizaci velmi usilovně bojoval. Podobně jako za restituce,“ podotýká Ivo Gavlas.

Vyškolil všechny licitátory

První aukce otevřela Ivo Gavlasovi cestu i k bezpočtu dalších. Byl to on, kdo poté školil všechny licitátory, kteří působili u jednotlivých okresních privatizačních komisí po celé republice.

Jak si sám spočítal, od února do dubna 1991 jich bylo někde mezi 600 až 700. „Bez toho, aby prošli mým školením a získali dekret, nemohli licitovat,“ poznamenává.

Na dražby v rámci malé privatizace chodil Ivo Gavlas s licitátorským kladívkem ještě řadu měsíců. Nicméně po čase se už přeorientoval na privátní aukce a soukromý byznys. V oboru ale zůstal do dnešních dnů.

Reportáž: Šílený kvapík

„Dámy a pánové! Zahajuji dražbu provozní jednotky Ovoce a zeleniny na Koněvově ulici 160 v Praze 3. Vyvolávací cena na dvouletý pronájem činí jedenáct tisíc korun, zásoby něco přes 68 tisíc.“

Už tato úvodní slova licitátora elektrizovala muže v oblecích, chlapíky v kožených bundách, kteří obvykle postávají před vchody tuzexů, ženy v módních svetrech a blůzách.

V lavicích vyrostl les rukou s velkými čísly. Zájemci o koupi tak dávají najevo zájem o nabízenou prodejnu. Zpočátku se přihazuje po pětistovkách. Licitátor ing. Ivo Gavlas ukazuje malým dřevěným kladívkem na jednotlivé kupce a chrlí číslo za číslem. Když cena během dvou minut vyšplhala na desetinásobek původní sumy, přihazuje se po pěti tisících. Sál je v transu. Lidé vstávají a sledují šílený kvapík. Od dvou set tisíc se přihazuje po deseti tisících, pak se tato částka ještě zdvojnásobí, to ve chvíli, kdy se prodejna zeleniny nabízí už za více než půl milionu.

Ceduli s číslem drží nad hlavou nejdéle starší muž v obleku, má zavřené oči a zdá se, že vzrůstající šum v řadách kupců, diváků a novinářů ani nevnímá.

„Už nikdo víc?“ hází licitátor udičku. „Nikdo nepřidá ani tisíc… ani sto korun?“ Několik sekund napjatého ticha… slyším šeptání ženy, která otázky tlumočí cizinci v jedné lavici. Licitátor znovu pozorně přejede očima sál a řekne „580 tisíc poprvé… podruhé… potřetí…“.

Úryvek z reportáže novináře Jana Matyáše, kterou otiskl časopis Naše rodina.

Jiří Pšenička, seznamzpravy.cz