Rešovský hrad
Najdeme ho v blízkosti Rešovských vodopádů na soutoku Huntavy a Tvrdkovského potoka. Naproti němu se tyčí Čertova stěna, známá jako Soví skála. K níž se váže legenda o pronásledovaném poslu, který při pronásledování byl obklíčen a raději i s koněm skočil z Čertovy stěny dolů. Před lety byl pod Čertovou stěnou i malý památník s mosaznou deskou. Dnes je patrný jen zarostlý betonový kvádr s několika písmeny.
Přečtěte si co o něm píše pan Mgr. Jiří Karel v Rýmařovském horizontu v roce 2008
Velkou záhadu představuje ruina hradu neznámého jména i původu, která leží vysoko nad soutokem Huntavy a Tvrdkovského potoka naproti ostrým skaliskům Sovích skal dostupných přes úzce zaříznuté údolí. Zřícenina leží na území rabštejnského panství, ale bohužel nejsme schopni stanovit jejich vztahy. Pokud není starší, uvažuje se totiž už o polovině 13. století, což není vyloučeno, je jakýmsi souběžcem Strálku, který postavil Kravař Beneš ze Štítiny na tehdy sousedním biskupském panství v osmdesátých letech 13. století.
Není vůbec jasné, kdo se pokusil pevnost vybudovat, zdali šlo podobně jako u Strálku o pokus zmocnit se území nelegálně na cizím území nebo spíše o legální postup, který z neznámého důvodu nevyšel. Z dnešního hlediska stěží hovořit o fiktivní obranné linii moravského prostoru před útokem ze severu, který měly tvořit různě staré hrady Sovinec, Rabštejn, Pustý zámek, Strálek a městský hrad v Rýmařově, stejně nelze uvažovat o ochraně dolů, byť se nacházejí nedaleko, či ostraze stezky, která měla probíhat podél Huntavy (WEINELT 1944).
Pokud bychom si odmyslili velmi obtížnou překážku, kterou představují Rešovské vodopády, vodní a skalnatá bariéra, mohla by i tak sloužit nejvýš pro pěší. Navíc by byla zbytečná, protože po levých svazích toku Huntavy mimo vodopády stoupala od Dlouhé Loučky prokázaná Rešovská cesta uzpůsobená nejen pro karavany oslů a mul svážejících od 13. století železnou rudu na jih k Olomouci a na východ k Uničovu, ale i pro vozy. Zřízení obchodní stezky bylo nesmírně náročné a část se místy musela vylámat vně po skalách. Bylo by tedy zbytečné, aby ji suplovala v těsném sousedství ještě další nadbytečná cesta podél Huntavy.
Kromě Rešovské cesty běžela o něco dál pohodlná Královská stezka Valšovským dolem. Přes Jívovou, Dětřichov a Lomnici do Slezska ještě mířila Jívovská cesta, jinak zvaná též Rudná, nejdůležitější a nejznámější z nich. Představa starších historiků o existenci značně neschůdné cesty podél Huntavy, kterou by jistě každou zimu záhy zasypaly přívaly sněhu konzervované nadlouho v chladném prostředí stinné strže, je skutečně jen teorií neobyčejně vratkou.
Zříceniny hradu nazývané Němci Wüste Schloss (Pustý zámek) nebo též Verwünschene Schloss (Zakletý, Prokletý či Začarovaný zámek) svědčí, že se původní název nezachoval. Utvrzuje nás v tom i solidně propracovaný typologický vývoj hradů severní Moravy. Jisté povědomí názvu by mohla pověst přece jen přinést, pokud by Sidonii kromě jiného patřil prostor s hradem. Mohli bychom totiž vysvětlit ošidné slovo v titulu ženy na jejím náhrobním kameni. Jedná se o výraz, jež Skalští četli jako Hure (dívka helmbrechtná), ale který znamená spíše pokračování šlechtického přídomku z Felzu a Hury (Sidonie Heidenreich von Felz und Hura), tj. z Felzu a (hradu) Hůry, ale i Hory, Horky, Hůrky, kde podle lidového podání trpěla ve studených zdech za svůj mladistvý prohřešek odloučená od lidí i slunečních paprsků. Podotýkáme, že pověst, o níž jsme zjistili, má v oskavském podání ještě zajímavé pokračování, které též časem zveřejníme.
Příběh je zřetelnou fikcí, a pokud skrývá pravdivé jádro, nedokážeme jej odhalit. Licitace se slovem Hora a jeho odvozeninami je samozřejmě opět jen velmi chabou hypotézou. Zbývá však ještě jedna pravděpodobnější domněnka. Ve stejné době jako biskupští vazalové, kteří se psali po Huzové, tj. pozdější páni ze Sovince, se snažili proniknout na dosud panenské Jesenicko i pánové z Loučky, jejich příbuzní stejného znaku. Přes prokazatelné snahy se však v našem prostoru neuchytili. Nejspíš neoplývali takovou razancí a houževnatostí jako Sovincové, zdá se proto, že hrad založili, ale neudrželi. Z dalších známých pretendentů totiž žádný další neměl potřebné postavení, moc a peníze, aby naplnil obdobné ambice. Skvělá doba Sovineckých již bez konkurentů nastala až ve 14. století. Suma sumarum – nelze nic tvrdit, nejvýše se jen domnívat, ale hrad tu stojí.
Neznámý stavebník založil hrad na hrotu ostrohu, který začíná poměrně širokým hřbetem pod Tvrdkovem. Nevelký soubor staveb se rozkládá ve výšce kolem osmdesáti metrů nad soutokem vodních toků. Úzce trojúhelníkový prostor vymezený třemi skalními suky oddělil od hřbetu mohutný příčný příkop široký 6,5 – 9 m o dochované hloubce 4,5 m ještě dnes. O několik metrů dál běží směrem k vnitřnímu prostoru ještě další poloviční příkop (šíře 6 m a průměrné dochované hloubky 3,2 m), který končí u paty nejvyšší skaliska, jež se tyčí na okraji prvního příkopu a tvoří dominantu pevnosti. Val mezi příkopy dosahuje na straně velkého příkopu pouhých dvou metrů. V prostoru za druhým příkopem je stěna skály o výšce 6 m hrubě otesaná do svislé plochy a dodnes vykazuje výrazné stopy opálení, vzhledem k tomu, že jsme nezískali povolení k výzkumu, nelze rozhodnout, zda v předpolí na stěnu nenavazují zbytky nějakého objektu.
Sám výrazný skalní útvar nevykazuje žádné stopy stavby na vrcholu, ale na straně srázu k Huntavě je vidět patrně záměrně vytesaný úzký zářez, který mohl být upraven k snadnějšímu výstupu na temeno skály. Zvláště v pravé části (díváme-li se z plochy hradu) je řada uměle skládaných kamenů, jež zřetelně brání sesouvání hlinité paty skály do prvního příkopu. Mírně též vystupuje plošinka, jež je opět opřená o vyskládané kameny a na protější straně příkopu je zřetelná její paralela. Obě plochy mohla spojovat přes příkop dřevěná lávka ukotvena na obou stranách. Malé skalisko vlevo patrně poskytovalo jen oporu opevnění a nemělo zásadní význam.
Nejdůležitější je však čelní skála s plochým temenem na hrotu ostrohu, která je zprava i zleva evidentně obestavěna zbytkem zdí (šíře 1,5 m) stejného typu i šíře jako na Strálku, typická římská zeď. Kamenivo spojuje rovněž kvalitní bělavá vápenná malta s hrubou příměsí písku s oblázky, vnitřek zdi zpevňuje řidší maltovina se zlomky a menšími kameny. Vzniká tak velmi pevné těleso stěny. Nález lze kvalifikovat jako prostornou několikabokou obytnou věž, nejstarší část sídla, tzv. donjon. Věže uvedeného typu stávaly zprvu samy (motta) a poskytovaly ochranu ještě před dobudováním celého fortifikačního systému. Po dokončení celého areálu se stávaly obdobné věže posledním útočištěm při dobývání pevnosti.
Vzhledem k tomu, že se jedná o jediný zřetelný stavební prvek nelze vyloučit ani, že se jednalo o jedinou dobudovanou část nadzemní fortifikace. Pohlédneme-li z věžiště vpravo dolů, uvidíme vyšší skalisko zhruba čtvercového půdorysu, jehož temeno se zdá být vytesáno lidskou rukou. Ovšem tvrdit, že se jedná o předsunuté stanoviště obrany, by bylo asi velice odvážné.
O stáří místa svědčí též skutečnost, že na dostřel luku (kolem 70 m) je okolní terén výš než prostor hradu (u Strálku je dokonce převýšení ještě podstatně nápadnější) a přicházíme-li směrem od Tvrdkova, zůstává nám hrad dlouho skryt. Teprve, když se přiblížíme téměř k němu, vyhoupne se před užaslýma očima návštěvníka mohutná centrální skála hradu. Poloha hradu tedy vypovídá o době, která ještě neznala palné zbraně včetně jejich těžších ekvivalentů – pušek (děl) a opevnění sloužila k obraně před šípy, maximálně balistami (oštěpomety) či neohrabanými vrhacími stroji.
V druhé polovině 14. století, kdy se objevují modernější zbraně, by byla volba místa pro obránce doslova sebevražedná, a to už nemluvíme o století následujícím. Snad jen konstatovat, že pokud nebude provedena aspoň nejjednodušší archeologická sondáž, nebudeme moci sdělit o tvaru a stáří hradu nic bližšího. Pro stanovení datace aspoň v rozmezí 30-50 let by přitom stačilo jen několik okrajů hliněných hrnců, zlomků podkov či srpů, které jsou datačně velmi citlivé.
Mgr. Jiří Karel