Pravda nemůže být trestným činem a zaobalená lež se nestane pravdou. Už zase žijeme ve světě, kde ti, co kritizují otevřené názory, nás nutí ke lži.
Jana Zwyrtek Hamplová
Rozhovor pro Svobodné Universum:
Martina: Ještě doplním, že jste advokátka se specializací na veřejnou zprávu, autorka stovek odborných článků a několika publikací, skoro dvacet let jste byla zastupitelkou města Mohelnice a rok i krizovou starostkou. Paní Hamplová, v úvodu svého blogu píšete, jak už jsem částečně citovala: „Všichni jsme z generace, které to zažily – Jakeš je hlupák, Brežněv vrah, žijeme v diktatuře. Ale probůh, nikde to neříkej… A jsme tam zase“, píšete. Řekněte mi, od kdy to takto vnímáte, od kdy máte pocit, že jsme „zase tam“?
Jana Zwyrtek Hamplová: To, že jsme zase „tam“, vnímám v posledních letech tak nějak plíživě. Plíživě se to blíží. Mimochodem název pořadu „Kupředu do minulosti“ to úplně vyjadřuje. Zažila jsem doby, tehdy v Listopadu mi bylo 23 let, jak se nám ulevilo a první desetiletí bylo takové, že bych řekla, že to bylo tak, jak to mělo být. Ale co se nyní děje i v rámci legislativy, v sešněrovávání paragrafy – to jako advokátka naprosto odmítám. Máme strach se ráno nadechnout, pokud to zákon neupravuje. A Unie bohužel k tomu směřuje také a já mám velmi, velmi nerada stavy, které jsem zažívala jako dítě – nebyli jsme rodina, která souhlasí s komunistickým režimem – mluvili jsme o politice doma vždy otevřeně, ale pak jsem pokaždé slyšela: „Hlavně to, prosím tě, neříkej ve škole. A do Pionýra musíš.“ A tak dále. Nyní, pokud už tam nejsme, jsme na tom podobně, byť třeba v jiném gardu – ve vztahu k určitým etnikům, ve vztahu k migraci a podobně, se nesmí říkat pravda, protože se to nenosí.
Martina: Řekněte mi, jak se to stalo, jak k tomu došlo? Říkala jste: „Deset let po Listopadu bylo přirozených, tak jak to mělo být.“ Kdy se najednou začala situace překlápět tak, že máme seznam nedoporučených, nebo možná i přímo zakázaných témat, jestli to takto myslíte.
Jana Zwyrtek Hamplová: Ano, přesně tak. Mě by také docela zajímalo, jak se to stalo; připustili jsme to my, my voliči, nebo respektive možná spíše nevoliči. Přiznám se, že nemám ráda lidi, kteří nechodí k volbám, i když výběr se čím dál zužuje tak, že člověk zvažuje, koho vlastně má z té nabídky volit. Ráda bych poukázala na to, jak jinak dopadají volby do Senátu který je soubojem osobností, je to volba jednotlivců – a jak dopadají volby do Poslanecké sněmovny, kde až na výjimky (i tam je, musím říci, pár solidních politiků) je to úplně jiná garda. A dnes už je to tak, že spousta mých kolegů, přátel, co by možná i mohli politice něco dát, nebo je politika zajímá, řekne:„My do politiky nepůjdeme, tam dnes uspěje pouze ukřičený hysterik a slušnost a kultivovanost ve vyjadřování tam nemá co dělat.“
Takže do politiky jde druhá, třetí vlna lidí. A patrně to tak bude i v Evropě. Když se podívám na představitele některých států, nedej bože Unie, tak mám pocit, že opravdové osobnosti do politiky prostě nepůjdou právě proto, že politika se stala dryáčnickou a je o něčem jiném, než v 90. letech, byť i tam určitě lze najít chyby. Ale rozhodně vůbec neexistoval takový slovník, kdy by si někdo dovolil někoho urážet. Takový styl politiky odrazuje slušné lidi, oni se vrací zpátky na své zahrádky, do svých profesí, ke svým hobby a nechodí k volbám.
Martina: Paní Hamplová a jak se to vlastně pojí? Protože na jednu stranu říkáme: „Všechno už je upraveno buď zákonem, novelami, normami.“ Dá se říci, že je vše extrémně právně sešněrováno. Na druhé straně máme doporučený, jak jsem zmiňovala, slovník a pokud hovoříme na veřejnosti, tak je potřeba slova skutečně vážit na lékárenských vahách, aby člověk byl dostatečně politicky korektní. A do třetice říkáte, že lidé v politice se chovají hrubě, vulgárně, dryáčnický, mají hrozný slovník. To jsou vlastně tři věci, které by se zdánlivě vůbec neměly pojit.
Jana Zwyrtek Hamplová: Přesně tak. Mohla bych mluvit dlouho, zkusím to stručně. Podívejte se například na pozici prezidenta. Můžu si o Miloši Zemanovi myslet cokoliv, ale například útoky takového typu jako na jeho zdraví, jeho chůzi, na projevy stáří, mě hluboce urážejí, ať už si o něm můžu myslet, co chci. To by si dříve vůči prezidentovi nikdo nedovolil a my to připustíme. Hovořila jste o sešněrování předpisy. V ČR máme dnes dva miliony platných právních předpisů. Když jsem si spočítala, kolik by tomu musel člověk věnovat, aby se s nimi všemi seznámil, když to vezmu ad absurdum, a žil by od kojeneckého věku do 75 let, tak by potřeboval 19 minut na každý předpis. Jak potom v této společnosti má platit, že neznalost zákona neomlouvá? To je naprosto absurdní.
Zastupuji hlavně obce, města a kraje, setkávám se starosty, což je jedna z nejdůvěryhodnějších skupin v této zemi, mají důvěru 80 procent občanů. I když samozřejmě i mezi nimi se najde procento, když to řeknu narovinu, lumpů, nebudu zastírat, že to všechno nejsou Mirkové Dušínové. A jenom proto, že daný člověk kandiduje do zastupitelstva, je ve funkci starosty, tak se říká: „Může ho každý urážet, jak chce. Je to politik, musí to vydržet.“ Může dokonce mezi řádky vydržet, že krade, nebo že na radnici někoho protěžuje.“ Starostové jsou nesmyslně trestně stíháni a pak v tichosti osvobozováni, mají 2, 3 roky zkaženého života.
A hned udělám otočku: Řekněte něco podobného o nějakém etniku, něco nepříjemného, nějakou pravdu. Takže o starostech se může i lhát a oni to musí vydržet, protože jsou starostové, ale třeba o určitém etniku nemůžete říct pravdu, například že většina z nich nepracuje, že je prostě živíme z našich daní, protože to už je špatně. Mám pocit, že začínáme chránit ty, kdo si to nezaslouží a nechráníme ty, co by si to zasloužili. Třeba v mém případě znám důvěrně samosprávu a tam by sec sakra starosta někdy potřeboval spíš od státu podpořit – a ne dusit.
Ale pozor, to je otázka legislativy, to není ani problém v nás, my to všichni víme, doma pravdu říkáme, ale bojíme se už ji říci na veřejnosti. V zákonech je to takto nastaveno špatně. A teď Unie nás ještě nutí, abychom do našich trestních zákonů dali protimenšinové nebo protiimigrační projevy, a podobně, jako trestný čin. Mně se to hrubě nelíbí a až tyto věci mě přinutily o tom psát, je to tak 2, 3 roky. Možná bych o tom nepsala, kdyby to nebylo takto enormní.
Martina: Hned se k tomu dostanu konkrétně. Ale přesto mě ještě zajímá to, co říkáte: „Jinak se mluví doma, jinak na veřejnosti. Pokud člověk hovoří o nějakých vážných, celospolečenských tématech, tak skutečně musí slova mnohokrát v ústech raději obrátit, než je vypustí ven.“ Ale co by se tedy stalo vám, když byste svá slova nevážila, protože na vašem blogu si servítky neberete. Tak jak se tedy projevuje to, že jste ve svém vyjadřování poměrně pragmatická, někdy až drsná?
Jana Zwyrtek Hamplová: Toto je asi spojeno s profesí. Mohu vás ujistit, že než pustím blog ven, tak se na něj podívám ne jako rozzlobený občan, ale jako právník. Třeba u toho posledního, co jsem psala o tom, že jsme dobou přívlastků, protože hned jak člověk řekne názor, tak dostane přívlastek, který ho dehonestuje – už je buď xenofobní, nebo rasistický, populistický, anebo dokonce extrémista. Takže žijeme v době přívlastků, jako by nebylo podstatné jméno, ale přívlastek, když to řeknu slovní hříčkou. Takže se na to podívám jako právnička a tam, kde jsem moc „napadnutelná“, to upravím. Takže mám výhodu právní profese, dokonce veřejného práva, kam spadá i ochrana osobnosti a podobné věci. To znamená, že si velmi dobře hlídám, kam až můžu zajít. Kdybych říkala opravdu to, co si myslím, tak už bych byla možná opravdu někde potahována, jak to, že jsem řekla to a to.
Tedy v těchto blozích, tak i na přednáškách, si neberu servítky. Ale když přednášíte stovce lidí, tak se musíte trošičku hlídat, aby vám neujely nervy a neoznačili jste nějaké státní instituce přívlastky třeba nějaké zločinecké organizace, jak padá v kuloárech. Velmi dobře vážím to, co řeknu.
Ale podle mě už je to poměrně hodně špatné, protože pravda nikdy nemůže být trestný čin, a ani když to zaobalíme, tak se lež nestane pravdou. Mám pocit, že v tomto světě teď žijeme, že ti, co kritizují otevřené názory, tak zavírají oči před pravdou a nutí nás ke lži. A já ve svém věku, už mám 50+, to už odmítám. Zažila jsem jak soudruhy, tak novou dobu, dokonce jsem se i aktivně účastnila po Listopadu jako člověk, který stával na pódiích. Stávala jsem vedle Klause, vedle politiků polistopadové éry ve svém rodném kraji. Už odmítám být v podstatě nucena, abych lhala. Prostě nikdo nemá právo nás nutit ke lži, ani EU, ani zákony. Zákony mají být od toho, aby umravňovaly pravidla chování mezi námi, a ne aby nás nutili k něčemu, co je proti přirozenosti.
Tváříme se, že je zde svoboda slova, ale přitom je to svoboda jen pro některé názory
Martina: Paní Hamplová, nechci vám vůbec podsouvat nějaké výrazy, ani termíny, ale kdybyste měla shrnout současný stav ohledně naší možnosti vyjádřit se: Myslíte, že máme svobodu slova, nebo je tady cenzura, případně autocenzura? Jakým způsobem byste to vystihla?
Jana Zwyrtek Hamplová: Vystihla bych to takto: Tváříme se, že máme svobodu slova, je to zakotveno v ústavě, v listině práv a svobod. Říkáme to, proklamuje se to, ale není to pravda. Zatím jsme naštěstí ve fázi autocenzury. I u sebe vnímám, že podléhám autocenzuře, dívám se na to přes paragrafy a to, co bych napsala třeba květnatěji, nebo vyjádřila jinými slovy, tak opravuju, upravuju. A to i přesto, že jsem, jak jste zmínila, a těší mě, že jste to takto řekla, hodně razantní, že si moc servítky neberu. A v tu chvíli už sama sobě nadávám, říkám: „Proboha, proč to dělám?“ Protože máme svobodu slova, ale nejenom svobodu některého slova.
Je tady svoboda slova, ale jenom některých názorů, a to mi teda, musím říct, velmi bytostně vadí. To je krok od právního státu, od demokracie někam úplně jinam. Ne třeba k ryzí diktatuře, jak jsme zažili za soudruhů, ale diktatura může mít mnoho podob. A podle mě je teď nejhorší ta autocenzura. Řada mých kolegů a přátel, kteří mají vysoké vzdělání, jsou schopní lidé, řadu věcí dokázali, ať jsou to podnikatelé, nebo právníci, lékaři, mi říká: „Prosím tě, nám nestojí za to, abychom to říkali tak, jak to je. Zase nás budou někde potahovat, nebo nedej bože… Ne. A do politiky absolutně ne, tam se musí pořád lhát.“ Pokud si toto už teď myslíme po těch letech od Listopadu, tak je to velmi špatná cesta a směřuje do pekel.
Martina: Dlouhou dobu jste se aktivně pohybovala v politice. Říkala jste, že jste mnohokrát na pódiích stála vedle polistopadových politiků, zároveň jste přišla mnohokrát do kontaktu s nejrůznějšími médii a novináři. Řekněte mi, máte nějaké vysvětlení pro to, proč se tolik politiků a novinářů tváří, že se smí říkat všechno a že není pravda to, co tady teď říkáte? Myslíte, že to vůbec nevnímají, nebo z nějakého důvodu tento stav hájí?
Jana Zwyrtek Hamplová: Podívejte – nemohu paušalizovat, neznám všechny novináře, všechna média, znám řadu lidí z médií, kterých si velmi vážím za to, co dělají, a proto vím, že jsme jenom lidi. Je to jejich povolání, živí rodiny; a už jsme zase v situaci, jako bych slyšela dobu před 89. rokem: „Ano, musím být ve straně, musím psát do Rudého práva to, co píšu, protože jinak bych přišel o chleba.“ Byla spousta herců, kteří hráli ve vyloženě propagandistických filmech, v dílech jako Major Zeman. Já to neodsuzuji, z nostalgie se i ráda podívám. Ale říkali: „Ano, musíme být v KSČ, protože bychom jinak nemohli hrát. Musíme tam být, nemohli bychom psát.“ Teď je to trošku v jiné podobě. Oni nemusí být v nějaké straně, i když abychom tam za chvilku nesměřovali – už jsem také zaslechla, že nějaké dítě v Německu nepřijali do školy, protože je členem špatné strany. Úplně mě omylo, když jsem to četla.
Ale vrátím se k tomu, na co se ptáte. Myslím, že i u novinářů se už začíná projevovat autocenzura a možná i strach o chleba. Spousta médií se z veřejných stala soukromými a možná to chce nějakou generaci, aby se to vytříbilo a změnilo. Možná musí přijít někdo odvážný. Říkat dnes pravdu je o odvaze – a odvážných lidí moc u nás není. Potkávám se s fachmany ve svých profesích, kteří ale řeknou: „Ty, hele, nestojí mi za to, abych říkal pravdu.“ Chlapi mi říkají: „Já na to nemám koule.“ Je zvláštní, že jako žena to napíšu a koule mám. Ale také si dávám pozor. Ale to je prostě špatně. To je špatně!
Martina: Řekla jste, že ti lidé mají možná jako dřív strach o svoji kariéru, o profesní možnosti a podobně. Řekněte mi ale, v čem vidíte příčinu? Možná, že ta otázka zní zacykleně, ale já si uvědomuji, co jste pojmenovala, že možná bude muset přijít jiná generace. Ale to jsme říkali o lidech, kteří zažívali příliš dlouho dobu před Listopadem 89, že musí několik generací odejít, vyměnit se a pak že přijdou teprve ti svobodní. Ale přišli jakože ti svobodní, a zdá se, že mají, podle toho, co říkáte a píšete, mnohem větší ideologické zatížení.
Jana Zwyrtek Hamplová: Velmi těžká otázka, co mi kladete, také si ji sama kladu. Tady se musím podívat do zrcadla a musím si říct: „Hele holka, ono to je taky tvoje vina.“ Pár subjektů mě teď oslovovalo, abych se po dvanácti letech vrátila do politiky. Ale nejdu do ní, protože miluji svou práci a nechci od ní odejít, tedy obětovat sebe sama a to, co teď dělám pro starosty. A takových lidí je podle mě hodně. Já jsem si vzala za svůj malý cíl a myslím, že se mi to aspoň v nějakých úplně dílčích věcech daří. Věnuji se samosprávě a to velmi důkladně, už od fakulty, starostové mě snad znají téměř všichni a snažím se bojovat aspoň malé bitvy. Tedy když se třeba stát snaží diktátorsky postupovat vůči obcím, což se děje čím dál více, snaží se postupovat vůči obcím a městům jako nadřízený, což v žádném případě není, tak stát povolám až k soudu a velmi často vyhrajeme. Stát nesmí zasahovat do samosprávy, nesmí zasahovat do těchto svobod. Takže tento svůj díl dávám k tomu, o čem hoříte, aby se náhodou zase nestalo, aby stát nezasahoval do našich životů. A kdo je stát? Stát jsme my; tak proč to připustíme?
Já se tedy snažím tím svým dílem, aby stát nezasahoval protiústavně do samosprávy. Jsou to těžké boje, někdy skončí až u nejvyšších soudů, u ústavního soudu. A líbí se mi, abych řekla něco pozitivního, co musím říct jako advokátka, že máme nezávislou justici, která někdy dokáže říct i státu, který měl být tím nejsilnějším: „Tak tudy ne, takto se chovat nemůžeš, takto samosprávu poškozovat nebudeš.“ Samozřejmě to neplatí o všech kauzách, nepohybuji se v soukromém, ale ve veřejném právu.
Zmínila bych můj velmi, velmi oblíbený citát, mám ho napsaný i v kanceláři na zdi: „Proto jsou zákony dány, aby silnější nemohl všechno.“ Pokud toto bude platit, jsme v právním státě. Až by toto padlo, tak už to je tragédie, ale zatím to jde. Zatím jde bojovat.
Není možné zaměňovat svobodu slova, co se týká názorů, za osobní urážky
Martina: Pořád si nejsem jistá, jestli jsme společně alespoň trošku přišly na to, čím to, že když po revoluci už dávno přišly nové a nové generace, tak se nechovají svobodomyslněji než ty, které byly zatížené totalitní zkušeností.
Jana Zwyrtek Hamplová: Řeknu vám to tak. Lidem mého typu, kteří se profesně velmi profilovali, nestojí za to jít do politiky této úrovně, kdy politik může být beztrestně urážen a podobně. Starostům na malých i větších obcích, i primátorům říkám: „Pokud vás někdo bezdůvodně urazí v tisku, v médiích, dá vám přívlastky, o jakých tady hovořím, braňte se u soudu. Chtějte omluvu a chtějte peníze.“ Jedině tak vychováme jak občany – pro jednoho zastupitele jsem vysoudila 30 tisíc Kč a omluvu za jednu větu na zastupitelstvu, kdy mu občan přišel vynadat. A pokud takto nezačneme kultivovat politické prostředí (možná zdola, ze samosprávy), tak se politika nezmění z vulgárního, hysterického stylu, do úrovně byť ostré, ale takové, kde se můžu s někým přít a hádat do krve, ale pořád to může být slušná diskuse. Pokud to nezměníme zdola, tak do vysoké politiky nepůjdou opravdové osobnosti, které by tam byly jako nazí v trní.
Mladým chybí, aniž bych jim to přála, totalitní zkušenost. Když vidím ty krásné fráze, jako třeba teď probíhala kauza, kdy se mluvilo o tom, že když někdo neužívá majetek, tak se mu má sebrat. Já takové kauzy sleduji, ukládám si články, je to pro mě, jako člověka z veřejného práva, velmi zajímavé. A když slyším takové myšlenky, tak říkám: „Ježiš, hochu, dívko, ty vůbec nevíš, o čem mluvíš. Vyvlastňování, zabírání majetku, to už tady jednou bylo.“ Takže nevím.
Zdraví třicátníci, čtyřicátníci možná založí nějaký volební subjekt, vidíme to v okolních zemích, kdy najednou nový volební subjekt je schopen vyhrát volby, který by zaujal lidi natolik, že by ho volili, protože by zvolil jiný styl. Podle mě je to u nás otázkou pár let, že to také přijde. Jsem svým způsobem optimista přesto, že píšu sem tam negativní věci. Jsem optimista, myslím, že už nemůžeme sejít z cesty demokracie a právního státu, jenom si to teď kazíme sami tím, že připustíme to, co se děje a že nechodíme k volbám. Pokud jsou senátoři voleni 10, 12 procenty, tak co to je? K volbám jde 50 procent lidí, někdy ani to ne. Na druhou stranu chápu své přátele, kteří říkají: „No jo, ale my nemáme z čeho vybírat.“ Takže až se najde, z čeho bude vybírat, může to být jeden subjekt, který najednou vyplyne a vzbudí naději, vyhraje volby.
Zbytek rozhovoru je zde: