Bubo bubo …

Bubo bubo …

Tahle slova si pamatuji co si pamatuji :-), jak jinak, je to výr velký. Ale začnu od začátku.
Výra jsem viděl poprvé a naposledy zhruba před dvanácti lety, bylo jen letmé setkání, kdy jsem jej vyplašil při příchodu jednoho krásného lomu. To seděl ve větvích velkého smrku. Od té doby jsem potkal při mých lesních toulkách jen málo sov, mám pár fotek, ale nic kloudného, snad jen kulíšek vyšel tehdy slušně.


Zhruba před rokem, plus minus ve stejnou roční dobu, jsem na jednom “svém” fotoúzemí vyplašil dvě velké sovy, slétly ze smrku nade mnou a odplachtily bukovým lesem kamsi pod kopec. Nedokázal jsem je identifikovat, ale podle velikosti jsem tajně věřil ve výry. Rok se s rokem sešel a já se do stejných míst nyní vrátil ve stejnou dobu. Na sovy jsem si vzpomněl, ale že je znovu vyplaším na stejném místě, tak to mne opravdu nenapadlo. Ale stalo se! Přímo nade mnou slétla ze smrku velká sova, já stačil udělat je rychlou letovku, to je ten první snímek větví. Sova je těsně vedle té fotky :-).

Zav▒▒t okno

Ujdu asi dvacet metrů a zase z jednoho stromu odlétá sova! Tentokrát jsem měl maličko štěstí, protože sedla snad 100 metrů daleko na další smrk. Je to strašně daleko, snažím se “proostřit” teleobjektivem skrz větve smrku, ale nedaří se. Rychle cvakám tři snímky a sova odlétá. Tož snad bude aspoň dokument. Dívám se na displej foťáku, zvětšuji si fotku a už vidím krásné “uši” a sytě oranžové oči. Není co řešit, je to výr!

Zav▒▒t okno

Je krásné, slunečné počasí a já procházím bučinami, pomalu, v klidu, hledám, co se kde hýbe. Někde tady musí být mufloni, daňci, srnčí … Ale zatím nikde nic. Po delší době  a dalším kilometry lesem zahlédnu mezi kmeny a snad 150 metrů daleko něco povědomě zaoblené. Mufloní toulce! Podívám se teleobjektivem a je to opravdu muflon, ležící, spící. Jen v mírném proti slunci nedokážu zjistit, zda se dívá na mne nebo na ode mne. To je pro přiblížení docela zásadní, mufloni jsou potvory ostražité, okamžitě by si mne všimnul a zmizel. Když maličko pohnul hlavou, je jasné, že leží směrem ode mne. Hodně dlouho, prakticky celou zimu, jsem nic pořádného čtyřnohého nevyfotil, tak se musím snažit.

Zav▒▒t okno

Ale v suchém listí, v téměř tichém lese, mi asi muflon šanci nedá. Kryji se za kmeny buků a pomaličku, ani se to nedá nazvat krok za krokem, se přibližuji. Každé došlápnutí trvá snad 15 vteřin, než zjistím, zda je pod botou větev či ne. Trvá mi to snad půl hodiny, ale dostávám se k muflonovi snad na čtyřicet metrů a zatím o mně neví. V klidu leží, přežvykuje, hřeje si tmavý hřbet.

Zav▒▒t okno

Klekám si na jedno koleno, stativ napůl zasunutý a pořizuji pár fotek. Cvaknutí závěrky muflon zprvu asi registruje, jen otočí na chvíli hlavu mým směrem, aby se vrátil ke klidnému přežvykování. Jsem rozhodnut počkat tak dlouho, jak to jen mé pokroucené nohy vydrží, prostě musím mít fotky! Doufám, že muflona přestane to lenošení bavit a předvede mi také jinou pozici než je ležmo.

Zav▒▒t okno

Čekám dlouho, nic se neděje, potřebuji se maličko pohnout a protáhnout kolena. Zašustění ale muflon slyší, pomalu se postaví, otočí se celý mým směrem a dívá se přímo na mne. Co mu asi letí hlavou? Co to je, to malé něco u země. Já myslel, že je je vystaráno, že odskočí, ale on si zase lehnul! A tentokrát přímo mým směrem! A tak na sebe hodnou chvíli hledíme, každý si myslí to svoje, jen muflon na rozdíl ode mne má co jíst.

Zav▒▒t okno

Nic, už klečím fakt dlouho a déle to moje tělo nevydrží, musím si sednout. Pomaličku se mi to překvapivě podařilo, aniž muflon utekl. Ale asi se mu přeci jen něco nezdálo, za chvíli se zvednul, ještě jednou se na mne podíval a pomalu odkráčel kamsi mezi buky. Tak tohle se opravdu povedlo.

Zav▒▒t okno

Je čas návratu, scházím strmým svahem bučin, za chvíli jsem dole u řeky. Ještě kousek po silničce a jsem u skorců, kteří v jednom místě pravidelně hnízdí. A jsou doma. Počkám, až odletí kousek dál od místa hnízdění (ale ještě nehnízdí) a sednu si poblíž, třeba budu mít štěstí na pár fotek. Asi pět metrů přede mnou jsou ve vodě fajn kameny, i tihle skorci na nich rádi sedají.

Zav▒▒t okno

Ale jak tak čekám, jeden kámen je najednou pod vodou! Vidím špatně? A ten další se také potápí! Pak mi to došlo – v přehradě daleko proti proudu zvýšili odtok řeky, si kvůli táních v dalekých horách. Během snad jedné hodiny se zvedla hladina řeky o půl metrů, všechny kameny jsou pod vodou. Nacházím si místo výš na břehu, není to ideální, ale lepší, než nic.

Zav▒▒t okno

Nakonec skorci přilétají, podél břehu hledají něco k snědku, co voda přinesla. Pár fotek se snad podařilo. Při jejich dalším odletu balím fidlátka a jedu domů. Pěkný den to byl.

Autor: Jan Moučka

Zdroj: http://www.moucka.cz/