Stejně, jako jeleni, cítím neklid,

když se za nimi nevypravím v těchto dnech do lesů jesenických. Říje je v plném proudu, zatím jsem sice žádné troubení jelenů neslyšel, ale nejspíš jen nebyly vhodné podmínky.
Večerní hvězdná obloha a výrazné ochlazení dávaly příslib lepších časů. Opět se dávám do plánování ranního časového harmonogramu (od minula jsem to už zapomněl) …. budík na tři čtvrtě na pět, ve čtvrt na šest odjezd, příjezd na „parkoviště“ v šest, to už svítá a je vidět pod nohy a nahoře musím být ve tři čtvrtě na sedm. To vychází slunce a už se dá i fotit. Tohle jsem teď napsal, abych se na to mohl za rok podívat :).

Ráno se budím, ještě před zvoněním, snídám, balím vše potřebné a vyjíždím. Po příjezdu k lesu je ale něco jinak …. je furt tma! Pohled na hodinky dává rozřešení – je pět! Já vstával o hodinu dřív! V prvním návalu jsem otočil a jel zpátky, přece nebudu hodinu čekat v autě. Po kilometru jsem ale zase otočil a vrátil se, nějak přečkám do svítání. Nějaké jeleny sice už nafocené mám, ale co když … Tak, konečně je ten správný „harmonogramový“ čas a zase (po kolikáté už?) stoupám strmě nahoru. Bohužel se trochu zatáhlo a zdá se, že kousek výš se do lesů natahují cáry mraků. Horší ale je, že odnikud neslyším žádné jelení troubení, v těchto místech by už mohli být slyšet. Vím, že o pár set metrů dál se může vše změnit a tak vytahuji foťák, ještě kousek vystoupám a pak se snažím jít po vrstevnici. Naslouchám, zda kdesi v dálce něco nezaslechnu, abych se tím směrem vydal. Až po delší době cosi … zdálo se mi to? …ne, opravdu je to kratičké zatroubení! Beru směr, snažím se jít rychleji, abych jelena kdesi stihnul. V tom se zarazím, z borůvčí nade mnou vyčnívají růžky! Jasně, kdo jiný než kamzík. Kousek mechů pod nohama mi pomáhá se dostat hodně blízko, kamzík pomalu neochotně vstává, evidentně se mu nechce, ale přece se musí podívat, co to k němu leze. Pár fotek se zapisuje na kartu, ale já musím dál, tak dávám kamzíkovi najevo, že opravdu odcházím.

A opět zatroubení! Zdá se mi, že jelen jde směrem ode mne, jak jinak, že jo. Tak honem, musím ho dohnat. A kousek pode mnou zase kamzičí hlava! Ale ne, tebe už si nevyfotím, protože jelena slyším docela blízko, jen je schovaný kdesi za smrky, odhaduji sto metrů přede mnou. Všude praskající a šustící borůvčí, sem tam hluboký, mokrý mech. Promýšlím strategii, využívám smrkového krytí a dobrého větru a pomaličku se přibližuji. Najednou vidím mezi větvemi smrku na malé světlince jiné kývající se větve, tmavě hnědé s bílými špicemi! Jsem blízko, snad čtyřicet, padesát metrů. Jelen chodí sem tam, občas broukne či krátce zatroubí, ale stále za velkým smrkem s větvemi téměř až na zem. Nedá se jinak, lehnu do borůvčí a plazím se jím po centimetrech k jelenovi, jediná šance je fotit jej pod větvemi. Clonící smrky nemám možnost obejít. Jsem totálně promočený od nacucaného mechu, je těsně nad nulou, ale přece to nevzdám. Pak si jelen v klidu lehá, za ním se objevuje laň. Jelen otáčí hlavou sem tam, mohutné paroží se kývá … nádhera.

Ještě kousek se posunu, v tom jelen cosi vytuší, snad cvakání závěrky, vstává. Chvíli se dívá mým směrem, mohutně zatroubí na domnělého soka, opět chodí sem tam a zase si v klidu lehne. Občas vítr přifoukne trochu mlhy, občas probleskne slunce. Po nějaké době se pasoucí laň vydává ode mne, jelen ji následuje a pomalu mizí za hradbou smrků. Ještě zaslechnu jeho vzdalující se troubení. Už je nenásleduji, sedím v mokru a jak zjišťuji i v jelením trusu :-). Rychle projedu na displeji pár snímků a vypadají dobře.

A zase je čas návratu. Vzpomenu si na kamzičí hlavu, ještě to zkusím tam. Kamzík je stále na stejném místě, naštěstí se mohu trochu nehlučně přiblížit díky zvířecí pěšince pod smrky. Kamzík mě stejně zaslechne, jen netuší kdo a co. Pomalu se zvedne, udělá pár kroků, aby na mě viděl, já udělám pár fotek a kamzík se vydává lenivě pro jistotu kamsi dolů

Autor : Jan Moučka Zdroj: http://www.moucka.cz/