Neohánějme se babičkami

Prý jde zejména o ně, o seniory. To kvůli nim údajně zakazujeme vycházení a vztyčujeme ploty, pro jejich dobro a životy zamykáme kavárny a nařizujeme zákaz sdružování.

Senior jako ohrožený druh, seniorka jako symbol největší ochrany. Jenomže odpovídá realita všem těm vzletným slovům?

Co jsme jim to jenom udělali? Nemyslím těm aktivním šedesátiletým seniorům, kteří běhají v parcích, na běžkách a ve Stromovce nebo co se každou zimu otužují ve Vltavě. Ti mají tak vytrénovanou imunitu, že ji nám středněvěkým z kanceláří mohou rozdávat.

Senior, horký brambor

Myslím na ty nejstarší a nejubožejší. Ty, kteří v dřevních dobách bývali nejváženějšími. Na jejich rozhodnutí se čekávalo, o jejich slovech se přemýšlelo, žili jsme z jejich zkušeností, rad, vrásek a doporučení. Pak přišel rok 2020, a všechnu úctu jsme hodili do kanálu. Pořád si slovo „senior“ jako horký brambor přehazujeme z úst do úst, neustále se jím na veřejnosti oháníme a kovidová opatření obhajujeme právě jejich zájmy. Ve skutečnosti jsme nad nimi zlomili hůl a odsoudili jsme je k nejtvrdšímu trestu — k osamělému doživotí.

Co jsme to jenom našim rodičům, dědečkům a babičkám, tetám a strýcům udělali? Ty, co s námi na jaře žili v jedné domácnosti, jsme odvezli na venkov a do hor, do míst, kde lišky dávají dobrou noc, na samoty a do vysokých kopců, a tam jsme je jako vyvrhele zanechali. Jen ať se o sebe sami postarají, hlavně ať se probůh nestýkají s našimi dětmi, ať se k nám do měst nevracejí, ba dokonce ať nám ani dveře neotvírají. Tak přece máme největší klid, jen jim co 14 dní hodíme ranec jídla za dveře, čímž jsme se celého problému zbavili, a ještě čekáme metál na hruď, jak jsme starostliví a plni zájmu a pozornosti.

Senior, teror, mor z hor

Vedle odsunutých však existují i městští senioři, co dříve chodili do kaváren a do divadel, houfovali se na lavičkách a krmívali racky. Těm jsme zalepili pusu rouškou, abychom jim zhoršili dorozumění, zamžili jsme jim brýle a zavřeli místa, kam chodívali, zakázali jim sdružování, čímž jsme je jako trestance odsoudili k životu zavřenému doma, protože do lesa se nedostanou a coby nejstarší ročníky nesportují.

A tak si doma pustí televizi, z které se na ně dvacet čtyři hodin linou děsy, nemoci, smrti, smutné zprávy, strachy a deziluze. My však pro ně máme jen tu jednu radu: nauč se s internetem a připoj se na sociální sítě, abys byl, milý důchodče, podobně jako my in, plnohodnotný a bezfejkově informovaný.

A co teprve skupina nejohroženější, kterou se zaklínáme nejhlasitěji: babičky a dědové v ústavech a zdravotnických zařízeních. Uzamkli jsme je v jejich noclehárnách jako v doživotních celách společně s jedním či dvěma cizími lidmi, které si sami pro soužití nevybrali. Zakázali jsme jim vycházet a jejich blízkým jsme znemožnili je navštěvovat, což je ve věznicích odnepaměti trestem nejpřísnějším. Už skoro rok živoří na samotce podobně jako vrahové na Mírově. Často špatně vidí nebo nedoslýchají, sedí nebo leží na stejném místě. Zatímco my máme venku aspoň občas rozptýlení, naši nejstarší po sto padesáté sledují Chalupáře, zatímco jejich spolubydlící o postel dál chrčí a jeden po druhém umírají. Nemají žádnou budoucnost ani naději, protože skutečný život pro ně skončil, zatímco my je v těch čtyřech zdech zamykáme prý pro jejich vlastní dobro.

„Já nechci žít odteď za dva roky,“ říká moje matka. „Já chci žít teď! Každý den se budím s tím, že zítra umřu.“

Zabíjení izolací

Že přeháním a tomu všemu nerozumím? Cituji ze slov přítelkyně, sociální pracovnice Aničky Šochové:

„Bojím se, že jsme uvězněním seniorů tak vážně poškodili jejich imunitu, že nám do léta umřou i bez Covidu. Nemají pohyb a společnost ostatních, chybí jim doteky, zakázali nám akviziční činnost, jež by jim udržela hybnost a ducha a pomohla jim ve zlepšení. Nikdo nepochopí rozdíl mezi vlastním bytem a pokojem v sociálním zařízení. Senior má hypotetickou společnost vrstevníků, ovšem za cenu ztráty vlastních rituálů a reálně je vlastně sám.“

Kdosi mi napsal na Facebook, že to teď musíme rok nebo dva vydržet zejména a hlavně kvůli nim. Že právě oni, ti nejstarší a nejohroženější, potřebují naši nesobeckost a solidaritu. Otázkou je, zda o ni stojí. Nemohou dokonce ani vstát, ani se najíst, kdy by chtěli. Nemohou rok nebo dva čekat, než virus přejde. Rok nebo dva totiž nemají. Žijí pro dnešní den, tady a teď.

Tak se na ně, pěkně prosím, nevymlouvejme. Lockdowny je totiž nezachraňujeme; osamělostí a izolací je už rok zabíjíme.

Psáno pro MFDnes

Píše paní Daniela Kovářová na danielakovarova.blog.idnes.cz