Rockefellerové: Svět patří nám

Pět synů Johna D. Rockefellera. Zleva: John D. III, Nelson A., Laurance S., Winthrop, a David.•  ZDROJ: Profimedia.cz

Milan Vidlák

3. září 2015 • 15:00Ať se podíváte na jakoukoli oblast globálního byznysu, vždycky na ně narazíte. Přesto není žádná jiná rodina obestřena tolika mýty a tajemstvími.

Už otec Johna D. Rockefellera byl podvodník. A i když se o rodinu příliš nestaral, něco synovi přece jen předal. „Nepromarním žádnou příležitost své kluky ošidit. Kšeftuju s těmi kluky a převezu je, kdykoli můžu. Chci, aby byli mazaní,“ chlubil se jednou William Rockefeller svému příteli, alespoň podle kronikáře rodu Allana Nevinse.

Jednou si spolu hráli a synek jako obvykle na otcovu výzvu skočil ze židle do jeho náruče. Tentokrát ale vykutálený tatík napřažené ruce stáhl zpět a malý John si nabančil. „Velký Bill“ se nad ním sklonil a řekl mu: „Pamatuj, že nesmíš nikdy nikomu věřit, ani nejlepšímu příteli. Věřit musíš jen sobě.“ Sám to musel vědět nejlíp. Byl mastičkářem a šarlatánem, který si říkal Doktor a podomně prodával ropu v lahvičce coby lék na bradavice, rakovinu, impotenci či cokoli, na co si vzpomenete.

William Rockefeller Sr.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že byl prvním naftařem v rodině, jež během pouhých deseti let ovládla ropný průmysl v USA. Tak se z Rockefellerů stal nejmocnější klan, jaký kdy v Americe žil, a přesto se o nich skoro nic neví. Nebo právě proto?

Rodina filantropů nebo zločinců?

Na tuto rodinu existují v zásadě dva odlišné pohledy. Jeden říká, že jsou to tvrdí obchodníci, kteří svou největší moc ztratili spolu s rozdělením jejich ropného monopolu před sto lety, a poté se stali běžnými miliardáři a bohulibými mecenáši. Ten druhý je vidí jako loupeživé barony, kteří monopol neztratili, naopak stále nabývají na síle a ve skutečnosti se jejich majetek pohybuje v bilionech (to není překlep) dolarů.

Pokud by byl pravdivý jen zlomek informací o všech projektech, za kterými stojí, dělalo by to z Johna Davisona Rockefellera a jeho širokého potomstva něco mezi Darthem Vaderem, Draculou a epidemií. Kde je ale pravda? ZEN se vydal na vzrušující pouť po stopách ztělesnění amerického snu, aby vám přinesl některé veřejně dohledatelné informace.

Na rozdíl od svého otce měl nejučenlivější z osmi dětí John D. cílevědomosti na rozdávání, a ještě než mu bylo dvacet, obchodoval se zemědělskými produkty. V roce 1859 jej společníci vyslali do pensylvánského městečka Titusville, aby zjistil, zda by ropa, která zde byla objevena, mohla být opravdu tak lukrativní, jak se říkalo. Rockefellerovi brzy došlo, že především její zpracování a doprava jsou tou pravou zlatou žílou. A tak založil v roce 1870 Standard Oil Company.

Věc, kterou John D. nenáviděl ze všeho nejvíc, byla konkurence. Jestliže v době vzniku Standard Oil působilo v okolí Clevelandu 27 rafinérií, během pár let se Johnovi povedl skutečný majstrštyk. Nejenže se dohodl s nejbohatším Američanem Corneliem Vanderbiltem a posléze jeho rivalem Tomem Scottem na vytvoření železničního monopolu na přepravu ropy, čímž získal oproti jiným rozhodující výhodu – oba magnáty navíc donutil a podplatil, aby mu dávali ilegální provize či rabat nejen na jeho vlastní zásilky, ale i na každý barel, jejž přepravovali jeho konkurenti.

Cornelius Vanderbilt

Vanderbilt, přezdívaný Komodor, měl podle článku z roku 1881 Příběh velkého monopolu v časopise The Atlantic prohlásit, že byl jen jeden muž, který mu mohl diktovat – Rockefeller. Tomu se tak za jediný rok povedlo geniálně vyřadit ze hry ostatní zpracovatele ropy, a to pomocí jejich vlastních peněz. Simon Sterne, právník Newyorské komise pro železnice, který se nekalé praktiky na kolejích snažil vyšetřit, uvedl, že „vztahy železničních společností a Standard Oil se ukázaly jako nejnestoudnější pokroucení povinností veřejné dopravy k soukromým účelům v historii světa“.

K tomu, aby vybudoval takové impérium, ale i sebeprohnanější obchodník potřebuje jednu věc – peníze. Ty Rockefellerovi dle novináře Jima Marrse (stal se nejprodávanějším autorem v kategorii literatura faktu v žebříčku New York Times) poskytla National City Bank of Cleveland, identifikovaná kongresovými slyšeními ze 70. let 19. století jako jedna ze tří amerických bank ovládaných stejně (všeho)schopnou evropskou dynastií Rothschildů (viz box na konci článku).

John D. Všehoschopný

Za 72 500 dolarů Rockefeller vyplatil a z firmy proti jejich vůli vytlačil své společníky. A pak systematicky zválcoval rivaly. Zpočátku jim nabízel peníze či akcie Standard Oil výměnou za to, že mu firmy prodali za nejnižší ceny, jaké mohl nabídnout. Ti bystřejší vzali akcie. Jak ale dopadli ti tvrdohlaví?

„Pokud se Standard Oil nedařilo expandovat mírovými prostředky, byl připraven k násilí. … Oslovil vedoucího nepřátelské rafinerie. Předák dostal doživotní rentu a v žádanou dobu v oné nezávislé továrně došlo k malé explozi,“ píše v knize The Robber Barons z roku 1934 novinář Matthew Josephson. Není divu, že při takové vynalézavosti už v roce 1880 JDR vlastnil víc než 90 % americké naftové produkce.

John Davison Rockefeller s Johnem D. mladším v roce 1925. Syn vylepšil obraz rodiny tím, že se vrhl na filantropii.

Rockefeller byl specialista na jednání prostřednictvím nastrčených osob v politice, médiích i u konkurence – taktika najít lidi, kteří se dají koupit, se mu osvědčila nejvíc. „Schopnost jednat s lidmi je zrovna tak zpeněžitelná jako cukr nebo káva,“ říkával. Všichni dobří oligarchové se tohoto sofistikovaného systému ostatně drží dodnes. William Manchester v knize Rockefeller Family Portrait napsal: „Veřejnost si dlouho nebyla vědoma jeho moci, protože předstíral, že soutěží s firmami, jež tajně zcela vlastnil. Skuteční rivalové zjišťovali, že má v kapse jejich nejvěrnější funkcionáře. Chapadla chobotnice byla všude.“

Když si veřejnost všímat začala, bylo už pozdě. Zásluhou pětiletého investigativního výzkumu slavné Idy Tarbellové, dcery jednoho z malých pensylvánských producentů ropy, mezi nimiž měl John D. přezdívku Reckafellow čili Všehoschopný, se Američané dozvěděli, jak pod pláštíkem zbožnosti, čestnosti a volného trhu funguje organizovaný zločin. Reportáže vyvolaly pozdvižení a začalo se mluvit o nutnosti monopol rozdělit. Dne 15. května 1911 americký vrchní soud rozhodl: „Sedm osob a jejich korporační nástroj se spiklo proti svým spoluobčanům. V rámci bezpečnosti státu je nutné, aby bylo toto spiknutí neutralizováno…“ A tak byl Standard Oil rozdělen.

John D. Rockefeller v roce 1933

Rockefeller na to byl ovšem připraven. Jak zmínil v knize Boháči a superboháči uznávaný ekonom Ferdinand Lundberg: „Popis historie všech autorů, těch, kteří mu přejí, i těch druhých, jasně ukazuje, že Rockefeller byl hluboce spiklenecké, intrikánské povahy, vždy plánoval na roky dopředu, s jasnou vizí…“ A tak přijetí antimonopolního zákona pomohlo právě jemu.

Standard Oil Company totiž nejprve přetransformoval ve Standard Company Trust – první velkou korporaci tak, jak ji známe dnes. Struktura zahrnovala bludiště obchodních vztahů a propletenců, takže bylo téměř nemožné jej rozplést. Po rozdělení Standard Oil vzniklo 34 společností známých dnes jako ExxonMobil, BP či Chevron – tedy korporace, jež dodnes ovládají západní obchod s ropou. Nástupnické společnosti byly propojeny skrz banky vždy aspoň jedním členem dozorčí rady.

Šikovné nadace

V té době se ale přece jen bortila jeho pověst šikovného selfmademana a kritika k němu mířila ze všech stran. John D. si proto najal muže jménem Ivy Lee – tehdejší jedničku PR a reklamy. Ten mu poradil jednoduchou věc: že si reputaci vylepší, když bude rozdávat peníze. Rockefellerovu transformaci v lidumila dobře popisuje v knize Akta Rockefeller novinář Gary Allen.

Zjednodušeně by se dala shrnout takto: rozdával peníze svým nově vzniklým nadacím a pak nadace nechal své peníze utrácet tak, aby jeho impériu vynesly ještě větší moc a zisk.

Budova Standard Oil Building na newyorském Manhattanu v roce 1929

„Princip spočívá v tom, že se vzdáte vlastnictví, ale udržíte si kontrolu. Většina lidí si nemyslí, že jim něco skutečně patří, pokud nemají vlastnické právo. Rockefellerové vědí, že je to velká chyba. Mnohdy je lepší, když váš majetek vlastní nějaký fond nebo nadace pod vaší kontrolou.“ Pokud o vás nikdo neví, uchováte si navíc i to nejcennější – svobodu…

RODINNÝ BYZNYS

Ropa

John D. Rockefeller vybudoval největší ropnou společnost světa Standard Oil. V roce 1877 ovládal Standard Oil na americkém trhu s ropou 95 % akcií. V roce 1882 musel John D. kvůli antimonopolnímu zákonu slíbit, že části svého impéria rozprodá. Jenže založil nové firmy a prodal je de facto sám sobě, čímž ještě posílil. Dnes je po různých fúzích známe jako ExxonMobil (v Evropě čerpací stanice Esso), BP (Aral), Unilever, Chevron nebo Texaco. A tak vznikl první miliardář.

Banky

John D. své ropné zisky náležitě využil a doménou Rockefellerů se stalo i bankovnictví. Rockefelleři povýšili mezi osm hlavních bankovních rodin (Chase Manhattan Bank, Citigroup). Senátor Nelson Aldrich měl vyšetřovat, zda velké banky nevyvolaly paniku na burze v roce 1907. Místo toho sezval jejich zástupce na tajné setkání, kde si napsali zákon o bankovnictví. Bankovní kartel s eufemistickým názvem Federální rezervní systém tak od roku 1913 emituje peníze a půjčuje je vládám i firmám. Aldrichova dcera se vdala za Johna D. mladšího.

Velká deprese

16 let po zřízení Fedu, který oficiálně vznikl, aby bránil dalším krizím, velké banky, které jej tvoří, nafoukly bublinu a pak stáhly peníze z akciového trhu. Malé banky a podniky zkrachovaly, načež je bankéři v čele s Morgany, Rockefellery a Rothschildy levně skoupili a upevnili svou moc. Od té doby se scénář několikrát opakoval. 1 % Američanů vlastní přes 90 % veškerého majetku. Kdo má monopol na vydávání peněz, ovládá i korporace, neboť ty závisí na levném financování…

Jídlo

Rockefellerům a jejich nadaci ve spolupráci s velkými zemědělskými podniky můžeme poděkovat i za přechod od tradičního obdělávání půdy k syntetickým hnojivům, která se nevyrábějí z ničeho jiného než z ropy. Revoluce cynicky nazvaná „zelená“ způsobila i přes krátkodobé zvýšení výnosů vylidňování venkova, likvidaci drobných zemědělců, zamoření pesticidy, vyčerpání půdy a kontaminaci potravin. Globální agrobyznys nicméně naftařům získal nové trhy. Podle všeho navíc dynastie v agrokorporacích vlastní významné podíly.

Zdraví

Rockefellerova nadace způsobila revoluci i v medicíně. Financovala ve velkém univerzity, nemocnice a vědecká pracoviště, jež propagovala výzkum léků. Nechemické postupy dotovány nebyly. V roce 1939 založil jejich Standard Oil spolu s kartelovým partnerem, německou korporací I. G. Farben (dnes Bayer či BASF), s níž čile za války obchodoval a jež mimo jiné vyráběla Cyklon B, tzv. Drug Trust. Rodina má vliv na významnou část farmaceutického průmyslu a platí Americkou zdravotnickou asociaci.

Vzdělávání

Rockefellerovi stáli za založením Harvardovy univerzity či univerzit v Princetonu, Stanfordu a Yale. V Evropě „zasponzorovali“ například nejvlivnější ekonomickou univerzitu, která určuje, co si ostatní mají o ekonomii myslet – London School of Economics. Vytvořili i americkou Národní vzdělávací asociaci, jež má vliv například na to, jaké budou ve školách učebnice.

V době, kdy čelil Standard Oil antimonopolnímu zákonu a americké státy jeden po druhém schvalovaly 16. dodatek ústavy o progresivní dani z příjmu, tedy nejbohatšímu Američanovi stačilo vytvořit několik nadací, které byly od daně osvobozeny, a rozdělit mezi ně akcie. „Mělo to stejný efekt, jako když přendáte peněženku z pravé kapsy do levé. Podařilo se mu nejen vyhnout se daním z příjmů, ale i těm z nemovitosti či dani dědické. Generace rodiny tak rozdávaly miliony dolarů samy sobě. To je i důvod, proč používají tolik trustů. Mohou jich být i desetitisíce,“ napsal Allen v roce 1976. Výsledkem bylo, že tisk začal psát o JDR jako o dobrákovi od kosti. A pověst filantropů se Rockefellerů drží dodnes.

Setkání. Pět synů Johna D. mladšího, kteří se objevili společně na veřejnosti poprvé po sedmi letech, během ceremoniálu v newyorském hotelu Plaza v roce 1967 obdrželi medaili za „význačné služby pro lidstvo“

Vyhnutí se daním pomohlo hlavnímu monopolistovi dodělat konkurenci a ještě víc zbohatnout, ač tomu mělo být naopak. Nezdanitelnou kasičku opatrně popsal deník Washington Post: „Za dvě generace se nesmírné jmění, které po sobě John D. zanechal, rozdrobilo do různých vrstev fondů a těsně přidružených firem, jež nejsou povinny zveřejňovat informace, dobrovolně je neposkytují a zdvořile odmítají žádosti o ně.“

Financování Lenina či Hitlera? Žádný problém!

Když se snažil kongresový výbor demokrata Eugena Coxe v roce 1952 odhalit podvody a „podvratné živly“, které za nadacemi stojí, byli mu vlastní stranou do týmu nastrčeni „méně oddaní kolegové“. Cox při vyšetřování zemřel a jeho kolega Carroll Reece, jenž chtěl ve vyšetřování pokračovat, se stal terčem pomluv jak ze strany nadací a kongresmanů, tak korporátního tisku. Podařilo se mu pod tlakem prokázat aspoň to, že úzce propojené Rockefellerova, Carnegieho a Fordova nadace od počátku za peníze daňových poplatníků sponzorovaly komunistickou propagandu. Ano, čtete dobře. Podle Reece se nadace snažily Američany zmanipulovat tak, aby byli pro vytvoření globální světové vlády. A to zejména podporou válek, neboť ty, jak známo, občany vystraší tak, že souhlasí s čímkoli…

Jak ukázal pozdější vývoj, právě politická agenda elit, jež ovlivňují korporace, a tím i politiku, stála za vytvořením procesu, jejž dnes známe jako globalizaci. A v této hře nejsou ideologičtí nepřátelé zas takovými protivníky. Podle dostupných dokumentů tak například Rockefelleři financovali nejen Lenina, ale vždy obě strany v jakémkoli konfliktu, od světových válek po tu ve Vietnamu. Podrobnosti najde zájemce například v knize amerického profesora Antonyho Suttona Wall Street and The Bolschevik Revolution. A ostatně pouze díky Standard Oil – který byl za druhé světové války partnerskou firmou I. G. Farben, jež vyráběla i nechvalně proslulý Cyklon B – a jeho příměsi leteckého benzinu, tetraethylolovu, mohly vzlétnout německé bombardéry…

Bývalé sídlo nechvalně známé firmy I. G. Farben. Nyní je z ní univerzita Johann Wolfgang Goethe University

V roce 1973, když byla nalezena ložiska ropy ve Východočínském moři, vydal se David Rockefeller (vnuk Johna D.), který je hlavou rodiny dodnes, dělat byznys do Číny, kde zrovna úřadoval Mao Ce-tung. O své cestě napsal 10. srpna pozoruhodný článek do New York Times s názvem Od čínského cestovatele: „Okamžitě vás tu ohromí duch národní harmonie… Bez ohledu na to, jakou cenu si čínská revoluce vyžádala, očividně se jí podařilo vytvořit efektivnější a loajálnější vládu a také vypěstovat silnou morálku. Sociální experiment v Číně pod vedením předsedy Maa je jedním z nejvýznamnějších a nejúspěšnějších v dějinách lidstva.“ Byl to ten experiment, při kterém zemřelo pár desítek milionů lidí…

Svět dluhů

Ukrývání skutečného bohatství způsobilo také to, že oficiálně nejbohatším mužem světa dle časopisu Forbes je dnes prodavač mobilů z Mexika Carlos Slim. Málokdo se ale pozastaví nad tím, jak by na špici žebříčku boháčů mohl chybět majetek rodiny, jež už na konci 19. století vlastnila obchod s ropou. A že všechny ty ropné giganty a banky příliš velké na to, aby padly, musí také někdo vlastnit. Selským rozumem lze odhadnout, že jestli někdo na přelomu 19. a 20. století měl na kontě víc než miliardu dolarů a dnes by tato miliarda odpovídala bez započtení výnosů ekonomické síle zhruba 800 miliard dolarů, toto bohatství těžko může zmizet. Zvlášť když uvážíme, že John D. a jeho potomstvo vskutku nezaháleli.

Americký viceprezident Nelson Rockefeller v roce 1976 zdraví vztyčeným prostředníkem dav svých odpůrců

I když se laskavému čtenáři může jevit, že ovládnout ropný průmysl už samo o sobě představuje ohromující výkon, výdělky z ropy netvořily hlavní zdroj příjmů této neobyčejné rodiny. Pod kontrolu dostali jak Chase Manhattan Bank, tak Citigroup a spolu s rodinou Morganů i JP Morgan Chase. Právě bankéřské rodiny Rothschildů, Rockefellerů, Warburgů či Morganů stály u zrodu instituce nepřesně nazývané jako americká centrální banka – Federálního rezervního systému.

Těsně po panice na burze v roce 1907 vytvořil americký Kongres komisi, jež měla prošetřit, zda krizi nevyvolali úmyslně bankéři (což patrně vyvolali), a navrhnout opatření, jež by podobným kolapsům zabránila. Komisi však vedl senátor Nelson Aldrich, jenž samotné bankéře, které měl vyšetřovat, pozval na utajené devítidenní setkání, kde si nový zákon o bankovnictví sami napsali. Výsledkem byl kartel s monopolem na vytváření peněz, zabalený tak, že vypadá jako jeden z úřadů federální vlády. Od roku 1913 je každý dolar, který Fed vytiskne, vládě USA půjčován s úrokem. Není divu, že globální ekonomika úpí pod břemenem dluhů. Senátoru Aldrichovi se po jeho službě dostalo privilegia – jeho dcera Abby se mohla vdát za J. D. Rockefellera mladšího.

Díky, média

Tento bankovní kartel uplatňuje kontrolu samozřejmě nejen v USA, ale i nad ostatními vládami a korporacemi. A to nejen pomocí vlastnictví, ale hlavně půjček. Zní to jako konspirační teorie, ale bohužel je to fakt. Velmi známá je např. studie vědců ze Švýcarského federálního institutu technologií, podle níž jedno procento nadnárodních společností – celkem 147 korporací – prostřednictvím složité majetkové struktury ovládá většinu ostatních nadnárodních firem.

David Rockefeller drží odkaz dynastie dodnes. Svůj vliv rozšířil založením Trilaterální komise a Výboru pro mezinárodní vztahy (CFR) i jako jeden z lídrů skupiny Bilderberg.

Přestože o založení Fedu bylo napsáno mnoho skvělých knih, v médiích se spojení bankovní kartel nepoužívá; síla inzerentů je příliš veliká. Na setkání skupiny nejvlivnějších byznysmenů a politiků Bilderberg v roce 1991 její spolutvůrce David Rockefeller údajně prohlásil: „Jsme vděční Washington Post, New York Times, Time Magazine a jiným velkým médiím, jejichž ředitelé se účastní našich setkání a už téměř 40 let udržují slib zachování diskrétnosti. Nemohli bychom pracovat na našem plánu budoucího světa, kdybychom stáli v záři reflektorů veřejnosti. Svět prošel vývojem a je připraven na světovou vládu.“

David Rockefeller na dovolené v Uruguayi v letovisku Punta del Este, kam zamířil letos v lednu

Tato vláda prý zaručí světu život v míru a blahobytu. Jak Rockefeller dodal: „Nadnárodní suverenitu intelektuální elity a světových bankéřů je třeba upřednostnit před národní nezávislostí praktikovanou v minulých stoletích.“ Plány na světovládu popsal i ve svých Pamětech: „Mnozí věří, že jsme součástí tajné společnosti, jež pracuje proti zájmům USA, a mě a mou rodinu popisují jako internacionalisty, kteří se tajně spřáhli s podobnými lidmi z celého světa, aby vybudovali integrovanou globální a politickou strukturu – nový svět, chcete-li. Má-li to být obvinění, pak se prohlašuji za viníka. A jsem na to pyšný!“

Rothschildové

To, co znamenají Rockefelleři v USA, jsou Rothschildové v Evropě. Jen mají víc peněz. V roce 2012 se obě rodiny oficiálně obchodně «spojily». Zakladatel dynastie Mayer Amschel Bauer, syn zlatníka z Frankfurtu, se po otcově smrti přejmenoval dle rudého štítu nad rodinným obchodem na Rothschilda. Byl skvělý finančník, důvěru mu dali evropští králové i rakouský císař. Svých pět synů rozeslal po Evropě, aby impérium rozšířili. Rozhodující vliv získali v napoleonských válkách, jejichž obě strany financovali. Než se svět dozvěděl, že Napoleon prohrál, Nathan Rothschild na burze předstíral opak. Státní dluhopisy spadly o 95 % a on koupil (nejen) Anglii…

Autor: Milan Vidlák Zdroj: https://www.e15.cz/