Po daňcích následuje počátkem listopadu říje muflonů.

a já se na ni docela těšil. Počasí tak akorát, teoreticky mělo vše vycházet, podzim jak malovaný. Mockrát jsem se za muflony vypravil, ale úspěch téměř žádný. Jen jednou se mi povedlo sledovat parádní divadlo snad deseti kusů, několik samců a pár samic. Mufloni se proháněli a řezali hlava nehlava, rachot jejich rohů byl slyšet po celém lese, je to jakoby někdo třískal dvěma suchýma bukovýma špalkama o sebe. Jenže na focení to nebylo, vycházel mi dlouhý čas, ještě trochu šero, tak mám jen bídné dokumenty. Ale bylo se na co dívat! Zpovzdálí to všechno sledoval ještě jeden beran, krásně zarámovaný v bukovém listí. Aspoň tahle fotka mě potěšila.

Následovalo několik totálně neúspěšných pokusů, kdy ani nebylo co fotit, až o tomto víkendu se cosi podařilo. Bohužel už mufloní říje skončila, ale stále se samotářští berani sem tam lesem toulají. Tak jsem se posadil na místo, kudy vychází lesem na kopec mezi staré buky. Ale ani po třech hodinách nic. Byl čas se vrátit domů na oběd, tak jsem si řekl, že to ještě projdu právě vrškem kopce. Doprčic! Asi padesát metrů nad místem, kde jsem celou dobu čekal, jsem zvednul dva krásné berany! Zřejmě tam byli celou dobu zalehlí a nevěděli jsme o sobě. Podařilo se jen pár fotek, z větší vzdálenosti

V neděli ráno začalo docela foukat, v první chvíli jsem výjezd zabalil, protože zvěř bude kdesi zalezlá. Ale za chvíli mi to nedalo, sbalil jsem potřebné a vyrazil. Na kopci fučelo hodně, koruny buků do sebe s lomozem narážely, nic příjemného. Procházel jsem spíš místy trochu za vrškem, kde tolik nefoukalo, ale jak se dalo čekat, nikde ani chlup. Pak jsem v jednom místě vyplašil čtyři daněly, fajn za větrem, v takovém amfiteátru. Rozhodl jsem se na chvíli posadit, třeba se ještě něco objeví. Tady téměř nefoukalo a mohlo by něco přijít, doufal jsem v muflony, dávám tomu tak půlhodinku.

Najednou slyším naproti v kotli amfiteátru mezi stromy drobné šustění kroků a je mi jasné, že přichází nějaká zvěř. Snažím se najít skulinku mezi kmeny buků a pak zahlédnu danělu. Je ale o dost níž a poměrně daleko, stačí jeden snímek a nechávám ji v klidu odejít. Neuplyne ani pět minut a opět šustot kroků! Trošku výš, než šla danělka. A už také vím, že to je daněk! Jde přesně v mé výšce, vím, že tam má zvěř chodníček a já sedím u něj.

Začínám fotit, i když je daněk ještě daleko, co kdyby nebyla další příležitost. Daněk se stále blíží, já se tetelím blahem a fotím. Za chvíli už musím úplně odzoomovat a daněk dojde tak blízko, že už se mi skoro nevejde do hledáčku! Teprve kdy mě míjí tak o pět metrů sebou cukne a odskočí. Tak to byl zážitek! Opravdu hodně blízké setkání! Pak už se sbalím, pro dnešek jsem nadmíru spokojen!

Autor Jan Moučka

Zdroj: https://www.moucka.cz/