Platíme a platíme

Jestliže už víme, jakým způsobem odchází ze státního rozpočtu peníze ven, respektive můžeme si myslet, že to víme, pak nás musí vyloženě štvát, z čeho ten rozpočet vzniká.

Příjmy státu pochází především z výběru daní. Státní firmy většinou nepatří k těm nejvýdělečnějším, protože být dobrým hospodářem a zároveň nepracovat se svým kapitálem je pro většinu manažerů nepříliš inspirativním. O čemž svědčí kšeftování se státními zakázkami a pobírání odměn a bonusů i tehdy, když se příliš ekonomicky nedaří. Příkladem může být například fungování vedení České televize. Pronájmy státních majetků nevydělají ani na správu těch ostatních využívaných. Plno peněz stojí podpora solárních baronů, církevní restituce či státem garantované dotační programy ohýbající podnikatelské prostředí.

Státní rozpočet má mnoho dalších položek, které lze považovat za nezbytné. Je vcelku logické, že na předních místech stojí péče o seniory, dopravní infrastrukturu, školství, zdravotnictví, soudnictví, policie a armáda. Přestože lze úspěšně polemizovat o tom, zdali se i v těchto sektorech dodržují určitá pravidla a neuniká-li v nich příliš mnoho peněz různými postranními uličkami, nejsou-li vytvářeny nesmyslné fámy o nedostatku zaměstnanců, případně není-li jejich nedostatek uměle vytvářen, jde o prioritní služby státu poskytované svým obyvatelům. Bohužel můžeme konstatovat, že diskuze o vysoké spotřebě v jednotlivých sektorech jsou oprávněné.

Například zdravotnictví. Velká část nemocnic nakupuje léky a vybavení způsobem, u kterého by nestátní firma zkrachovala rychleji, než by začala vydělávat. Samotní lékaři často provozují soukromé ordinace a přelévají si pacienty dle potřeby a výnosnosti. Také si pronajímají operační sály a provádí na nich operace dle určité finanční atraktivity, vzápětí následnou ekonomicky zajímavou rehabilitaci již směřují do svých soukromých ordinací.

Problém je i s dalším zapojováním ostatního zdravotnického personálu. Více než nedostatek zdravotních sester je patrná absence pomocných sil v podobě ošetřovatelů. Jejich práci sestřičky dělat nechtějí a přepracování tak postihuje především méně odbornou složku pečovatelů. Máme movité doktory a chudé zdravotnictví.

Podobně lze nahlížet na školství. Inkluze ukázala zvýšenou potřebu různých asistentů, kteří něco stojí. Platy pedagogů možná nepatří k nejvyšším, ale zároveň neodpovídají často tomu, kolik jsou tito odborníci schopni a ochotni žáky i studenty naučit. Konstatování, že jsou nynější ročníky hloupější, se nezakládá na pravdě. Možná má mládež více lákadel, menší drezůru doma a technologický progres jí nabízí atraktivnější možnosti než číst knihy, ale s tím se musí učitelé naučit držet krok.

Pokrok jde dopředu ve všech sférách a zdá se, že plno vyučujících jaksi zatvrdlo v určité době minulé. Existují skutečně progresivní pedagogové schopní zaujmout, ale i ti, pro které je prioritní represe, a u jiných jde často o jistou odevzdanost. Ne všichni si tak vyšší plat zaslouží. Chybu hledejme v systému oceňování jejich práce a úspěšnosti studentů.

Dopravní infrastruktura je kapitolou sama pro sebe. Jde o obří zakázky, které mohou často „vysoutěžit“ jen ti největší hráči. Jejich zadání bývají pro menší firmy natolik neprůchozí, že se k jejich plnění dostávají až ve druhé fázi jako subdodavatelé. Je jedno, kdo nakonec práci vykoná, ale jisté je, že bez dělníků ze zahraničí se téměř nikdo neobejde.

Jenže se dostáváme k problému, o němž všichni ví, ale trestaní za ně nejsou ti top dodavatelé, ale zákon padajícího exkrementu napovídá, že to mlaskne níže. Zahraniční dělníky totiž většinou musíte najmout přes agenturu, případně firmu, která jimi disponuje. Problémem je jistá „nedisciplinovanost“ námezdních sil i firem vlastněných například Ukrajinci. Následkem toho dochází k čachrování s daněmi, k fluktuaci a časté obměně lidí.

Zákon se vymezuje vůčí tzv. Švarcsystému, jenže bez jeho obdoby se neobejdete už ve stavebnictví vůbec. Největší zisky zůstávají stavebním gigantům, něco zbude i na subdodavatele, ale celkově se utratí často mnohem více, než se naplánuje. A dle toho to pak na silnicích a drahách vypadá. Jde však i o jiné stavební akce. Jenže tam už většinou nehospodaří stát, takže jsou šrouby utažené.

Nejednou jsme upozorňovali na černou díru, kterou jsou politické neziskovky, často schované za charitativní názvy a tvářící se dobročinně. Jde o skutečnou žumpu, do které padá tolik peněz, že si to neumíme ani představit. Přitom většina prostředků jde na samotnou režii těchto neziskovek a jejich pracovníci jsou platově ve sféře kvalitního managmentu. Činnost směřující ven je především propagandou bez efektu, navíc spojení této krakatice s politickou garniturou je tak pevné, že je víceméně jistá skutečnost, kterou před sebou máme v podobě obrovské pračky peněz produkující takové exoty, jakým je například Minář a jeho Milion chvilek.

Bylo by zajímavé vysledovat, kudy k němu na netransparentní účet přichází peníze a není vůbec jisté, že si je tam po projití systémem neposílá i sám Andrej Babiš. Jestliže se proslýchá, že s Minářem více než jen sympatizuje Pánek a Člověk v tísni, pak jsme se trefili. Tento kolos mezi neziskovkami je totiž dotován i ze státního rozpočtu, a tím i vládou vedenou Babišem. Přes několik dalších stupňů pak může v klidu přispívat svým nepřátelům. To prostě nevymyslíte.

Vše výše uvedené poukazuje na jistou absurditu. Sice se zvyšují platy či důchody, ale nikoliv tak rychle, jako nájmy, ceny a daně. Takže ti, kdo tvrdí, že je Babišova vláda první myslící na lidi, neumí počítat. Opozice je neschopná a pravděpodobně i se systémem natolik svázaná, že není schopna se oprostit od pouhého na oko působící útočení, nicméně vše je v režii vlády, která svým zvyšováním daní a likvidací střední podnikatelské sféry pracuje na ještě důslednějším rozdělení společnosti.

Nelze očekávat, že by s tímto stavem cokoliv udělal i sebeschopnější jedinec či malá začínající strana. Vyjmenovali jsme jen pár hlubokých jam, kam peníze padají. Těch míst je však tolik, že skutečně to, co odvádíme, šlechtě nestačí. Musela by utáhnout a přivřít plno kohoutků. Místo nich však připravuje hydranty, které nám pouští žilou. Nedostane-li se k moci někdo, kdo se dokáže postavit této hydře v podobě plýtvání společnými prostředky a vymáhání našich peněz i z těch nejskrytějších míst našeho soukromí, systém nepadne.

Jde o celospolečenskou zkaženost. Představte si pořádně prorostlý bůček. Ty zbytky masa jsme my prostí pracující lidé či malé a střední firmy, které něco produkují a odvádí aspoň nějaké daně. Špek zbývá na zvýhodněné korporace, státní úřady a podniky, obzvláště tučné kousky jsou příživníci z neziskovek, ČT a politické strany, státní aparát, banky.

Je-li masa skutečně málo a tučného přebytek, nelze očekávat takovou lahůdku, jakou by byl krásný zdravý biftek nebo aspoň slušná kotleta. K tomu máme skutečně daleko. Tato společnost nemůže prosperovat a myslet na nějaké budoucí investiční plány. Kdyby šlo začít na nepopsaném papíru, postavit novou strukturu, bylo by to nejlepší. To však nelze. Jsme otroky státu řízeného tak, abychom poslušně drželi ústa a krok. Mlaskání vyšších pater už je natolik slyšitelné, že ho musí vnímat každý z nás. Pokud tomu tak není, jsme hloupí, naivní a slabí. To není dobrá zpráva.

Píše pan Jindřich Kulhavý na inadhled.cz