O relativitě spokojenosti

Můžeme svoji vlastní spokojenost poměřovat a podmiňovat tím, že budeme jiným závidět to, co nemáme, nebo žehrat no to, že žijí tam kde nežijeme? Jistěže ne!
Pravda, člověku nelze upírat touhy a přání a tedy ani špetku závisti, ovšem pokud zůstaneme pouze u nich, nebudou mít velký smysl, ba mohou se proměnit jen na trápení.

I když se nestaneme milionáři a nebudeme žít v Karibiku, mám za to, že by nás vlastní představy neměly odvádět do pro nás nereálného světa, nýbrž měli bychom se jejich prostřednictvím nechat inspirovat, abychom si polepšili v tom našem, tedy v místě, kde žijeme.
Jsem přesvědčený, že spokojenost spočívá především ve zralosti a vyváženosti lidského ducha (resp. mysli). Ale ani v tom případě není toužit a přát si zapovězené. To se vlastně ani umlčet nedá, je to naše specifická druhová vlastnost, kterou u žádného jiného tvora už nenajdeme. Tužby a přání dokonce spoluvytvářejí člověka samého, i když často mají destruktivní dopad.
Uznávám, že být spokojený není snadné. Řešení spočívá v tolerantním přístupu k sobě, k lidem, k přírodě, ke světu, tedy v podstatě v konstruktivní skromnosti. Když si uvědomíme reálné možnosti a že oproti milionáři máme i jisté výhody (např. méně starostí a stresu), uvědomíme si realitu našich tužeb.

Tím jsme otevřeli bludný kruh nesprávného poměřování a nastoupili správnou cestu k vlastní spokojenosti. Místo abychom si nechali diktovat nedostupnou míru někým jiným, stanovujeme si tuto míru sami. Stáváme se tak více sami sebou, neboť poznáváme, že být majetnější neznamená vždy být spokojenější a šťastnější. Ukončili jsme maraton, který nemá cíl, takže máme čas těšit se z věcí a vztahů tady a teď. Cožpak náš život je pouze vidina budoucnosti?

Čím se tedy poměřuje vlastní spokojenost? Tím, že postupně odvykneme používat tzv. racionalizace – zdůvodňování, jímž se uvádíme do sebeklamu, že to či ono potřebujeme, že jsme či budeme tím, kým nemůžeme být, a budeme více naslouchat vlastnímu nitru. Je to dlouhá cesta a vyžaduje mnoho ducha i rozumu. Setrvejme na ní. Vnitřní svoboda se nedá vyměnit za věci. Ani prodat. Máme větší cenu. Jen je třeba si ji uvědomit.