Cestou do neznáma-obec Prameny 23.4.2016

5. května 2016

V článku Hanušovickou vrchovinou 16. 4. 2016, jsem se jen letmo zmínila k zaniklé obci Prameny, o které jsem neměla ani ponětí. Po přečtení několika článků na internetu a ve Vlastivědě šumperského okresu, mě vyhání zvědavost za poznáním tajemství tohoto místa, v kopcích vrchoviny pod nejvyšším Červeným vrchem v tomto okolí. Studuji mapu a zjišťuji, že se tam mohu dostat na kole, které není momentálně funkční nebo autobusem do Kopřivné a odtud po modré značce pěšky, až do míst bývalé osady. Venku nic moc, obloha je potažena mdlými barvami, je to mix šedi s nevýraznou modří a pohlcenými slunečními paprsky. Mám raději toulky v přírodě s modrými nebesy, bílými obláčky nebo bílými kopulemi mraků. Dívám se z okna a uspokojuje mě alespoň celkem dobrá viditelnost.

Na okraji Kopřivné odbočuji úzkou silničkou III. třídy směrem k obci Rejchartice (z Kopřivné 4 km). Nad obcí na chvilku zastavuji v Rejchartickém sedle, hledím do poutavé krajiny a k vrchům Hanušovické hornatiny na obzoru, které dosahují v některých místech i více než 800 m. Příroda s kouzelnými barvami počínajícího jara hladí po duši.

Obec Kopřivná (něm. Geppersdorf) s farním kostelem Nejsvětější Trojice pochází z let 1746 – 1753. Byl postaven v rokokovém stylu a je chráněnou památkou. První zmínka o obci pochází z roku 1414, kdy byla součástí bludovského panství. Obytné domy lemují silnici, která se v zatáčkách vine z kopce k městu Hanušovice. Po chvíli odbočuji na úzkou neoznačenou cestu s mnoha výmoly, domnívám se, že jedu správně k osadě Prameny.

Silnice je místy celkem celistvá, ale často „bruslím“ mezi hlubokými výmoly. Zastavuji a dva starší cyklisté navazují se mnou hovor o místu, kam mířím. Zanedlouho potkávám skupinu turistů, zastavují a sledují, jak se vyhýbám vykotlaným děrám. Jeden pán vesele zvolal, že je lépe jít pěšky. Má pravdu.

Z okraje cesty hledím do údolí k Rejcharticím, okolním vrchům (kolem 650 m) a protáhlému vrchu Smrk (762 m) na obzoru s vyhlídkou. Svěží zeleň travnatých svahů se prolíná s tmavými porosty smrkového lesa a rozvíjejícími se větvemi keřů a stromů.

Jedu po hrbolaté cestě s nosem na skle a hrozím se toho, že píchnu kolo. Naštěstí gumy vydržely a ocitám se v osadě Prameny.

Zaparkuji na okraji silnice a se smíšenými pocity hledím na zbytky osady se dvěma domy. Všude je ticho, nikde ani človíčka. Osada, dříve Štolnava (něm. Stollenhau, český název od roku 1872 byl Štolhava, poté přesmyčkou od roku 1924 Štolnava), byla přejmenována v roce 1949 na Prameny. Tehdy byla součástí Žárové, dříve Nové vsi, od roku 1976 byla připojena k Velkým Losinám.

Německý název Stollenhau vznikl pravděpodobně podle paseky, kde se nacházely důlní štoly s těžbou železné rudy. Ves vznikla před rokem 1577 kolem rudného dolu, jak je zapsáno ve velkolosinském urbáři. Tehdy zde žilo pouze kolem 20 osob s rychtářem. Ruda byla využívána v železárně Alojzov u Rudy nad Moravou. Štoly zanikly v 19. století. Obyvatelé se živili zemedělstvím, pracemi v okolních lesích, pěstovali a zpracovávali len. V osadě byla postavena škola v roce 1886, dříve se vyučovalo po domech.

V mírném svahu nad domy stojí kříž z roku 1907 s nečitelným německým nápisem. Hlavou se mi honí všelijaké představy, jak zde asi lidé v dávných dobách žili, jak děti dováděly na kopcích a hrály si v blízkých lesích. Na louce naproti, v blízkosti lesa, se objevuje traktor s dvěma muži. Mám v úmyslu se k nim vydat.

Jdu směrem k traktoru vlhkou loukou kolem zarostlého koryta potoku Potůčník, pramenící pod křížkem v blízkosti domů. Ústí do řeky Branné ve stejnojmenné obci Potůčník. Obce Prameny a blízký Horní Bohdíkov, byly dříve samostatné. Po připojení k Žárové, součástí panství Velkých Losin, ztratily svoji samostatnost.

V nízkém bahnitém příkopu potoka rozkvétá trs blatouchů, jejichž předchůdci možná pamatují dávnou dobu.

Obracím se zpět a hledím do údolí obce a k Hanušovické vrchovině na obzoru. Nakonec vynechám traktor, alespoň nebudu rušit muže při jejich práci, a jdu raději objevit další neznámá místa. Od poloviny 19. století dochází v katastru Nové Vsi – Žárové k úbytků obyvatel. Je zapsáno, že v roce 1900 v celém katastru žilo celkem 697 lidí, z toho ve Štolnavě v 81 domech 185 čistě německých lidí.

Kolem zelených luk, provázené napravo nejvyšším vrcholem Červeného vrchu (755 m), přicházím k vysokému dřevěnému kříži. Cesta je zde v mnohem lepším stavu. Po několika metrech končí u rozcestníku za křížem, odkud je možné pokračovat po modré značce k Termálním Lázním Velké Losiny nebo po žluté k Potůčníku nebo na druhou stranu přes Rejchartice až do Šumperka (v blízkosti Městských skal a Nových domků).

Základy bývalého kostelíka Sv. Jana a Pavla byly obnoveny 22.6.2014 (někde se uvádí asi omylem 23.6.2014). Práce byly započaty v roce 2011 s pomocí několika institucí. Při otevření památky se konala Mše svatá za účasti původních obyvatel Štolnavy. Dne 25.6.2016 se zde již potřetí bude konat Pouť lidí dobré vůle s koncertem Scholy viva (z roku 1985), působící při kostelu Sv. Jana Křtitele v Šumperku.

Na obnově základů se podíleli: soukromí lidé a dárci, Obnova kulturního dědictví údolí Desné o.s., společnost Jeseníky – sdružení cestovního ruchu, Fond kulturního dědictví Nadace VIA. Z místa je krásný výhled ke Králickému Sněžníku na obzoru.

Původně dřevěný kostelík byl postaven Janem Jetřichem ze Žerotína v letech 1610 – 1611. Ve 2. polovině 19. století byla na stejném místě postavena zděná kaple v klasicistním stylu. Na místě kněžiště je vztyčen Kříž Smíření z roku 2011 s korpusem Ježíše Krista, který byl nalezen v pobořeném kostele Sv. Jana a Pavla v 60. letech minulého století.

Na zídce základů je umístěna deska na památku Jakuba Kulíška ze Šumperka, bývalého předsedy Sdružení cestovního ruchu Jeseníky a prvního náměstka na Ministerstvu životního prostředí. Zemřel tragicky při sjíždění řeky Enns v Rakousku, dne 26. 8. 2012.

Pod Červeným vrchem, v blízkosti bývalé kaple, se nachází torzo pobořeného hřbitova, který byl spolu s kaplí srovnán se zemí v roce 1965, vojáky tankové divize ze Šumperka.

Procházím kolem kamenné zdi s malými barevnými oblázky a různými nápisy, některá s německými jmény. Uvádí se, že zeď byla dříve bílá.

Hřbitov se naházel uprostřed obce. Pod mohutnou lípou, která pamatuje dávnou minulost Štolnavy, jsou pravděpodobně zbytky vstupní brány, kudy vstupuji na hřbitov.

Ve středu hřbitova se nachází obnovený kříž s téměř nečitelným německým nápisem.

Vedle mramorového torza náhrobku se povaluje jedna z jeho částí, ostatní byly možná rozkradeny. V některých místech hřbitova vykvetly narcisy, pravděpodobně na původních hrobech. Projela mnou vlna smutného pocitu.

V rozích hřbitova se povalují dřevěná prkna a palety. Uvažuji o tom, že by bylo důstojné, kdyby byl hřbitov minimálně uklizen. Je a byl součástí kostelíka Sv. Jana a Pavla, i když dnes pouze jeho obnovených základů.

Podobný obrázek v jiném koutu hřbitova.

Po zhlédnutí obce Prameny se vydávám s překotnými myšlenkami k místu, kde parkuji. Posmutněle se ještě jednou otáčím zpět k místům, které kdysi prožívalo svojí historii od dob, kdy sem do tohoto místa přicházeli lidé, aby zkulturnili zdejší krajinu.

Vracím se zpět stejnou, hrbolatou a vymletou cestou až k rozcestí, odkud budu pokračovat směrem k Rejcharticím. Myšlenky, které mě provází po návštěvě obce Prameny, lhostejně opomíjí zelené louky a lesíky kolem.

Nad Kopřivnou se na Křížovém vrchu (691 m) nachází dvě obří elektrárny s výškou kolem 150 m.

Po cestě zpět se kodrcám hlemýždím tempem zpět k rozcestí od Kopřivné. Silnička v hornatině pod obcí Prameny, se svažuje v zákrutách do údolí k Rejcharticím. Do obce Prameny se určitě znovu vrátím, abych poznala blíže i širší okolí obce.
Zdroj: Vlastivěda Šumperského okresu, Rádio vašeho kraje Olomouc Miroslav Kobza, web turistika.cz a web obce Kopřivná.

Autor: ZK Zdroj: http://krasnejesenicko.blog.cz/