Řecká tragédie po Česku.Směřujeme k destabilizaci veřejných rozpočtů.

Česko se může už za deset let dostat do podobné situace jako Řecko před poslední finanční krizí.

Masivní snížení daní, které prošlo Sněmovnou víceméně omylem v téměř dvojnásobné výši, než naplánoval Andrej Babiš s ODS, je tématem, které alespoň načas přebíjí i covidové zpravodajství. Není divu. Pokud nedojde k nějakým změnám, směřujeme k naprosté destabilizaci veřejných rozpočtů a v horizontu nějakých deseti dvanácti let můžeme být v podobné situaci jako Řekové před finanční krizí v roce 2008. 

A to i v případě, že v Senátu nyní dojde k nějakému kompromisu, který by dopady alespoň trochu zmírnil.

Musíme však být spravedliví. Za kritickou situací není samotné zatím stále ještě schválené masivní snížení daní z příjmu. To je jen tou poslední kapkou, jíž přetekl fiskální džbán. A ani jeho oprava a podstatné snížení výpadku rozpočtových příjmů na skutečnosti, že jdeme neomylně po řecké dluhové cestě, nic nezmění, protože to podstatné se událo v posledních zhruba šesti letech v postupných drobných krocích.

Dočasně, tedy na furt

Celkové snížení daňových výnosů při zrušení superhrubé mzdy a zavedení patnáctiprocentní daňové sazby spolu se zvýšením základní odečitatelné položky představuje zhruba 2,5 procenta hrubého domácího produktu. Souhrnná daňová kvóta činila podle metodiky ministerstva financí v roce 2019 34,5 procenta. 

Letos kvůli odpustkům sociálního pojištění a dalším úlevám klesne o celý procentní bod, ale příští rok by se beze změn daní měla vrátit ke 34 procentům. Schválený výpadek by ji srazil pod 32 procent, tedy na úroveň někdy před deseti lety. Zdaňovali bychom o vlásek méně než Slováci, ale pořád více než Litevci, Lotyši či Švýcaři, o Irech s jejich 23 procenty souhrnné daňové kvóty nemluvě. Takže bychom žádný velký daňový ráj nebyli a situace by nebyla žádnou rozpočtovou katastrofou, pokud by v minulých letech s růstem daňové kvóty prudce nerostly také výdaje. A to především ty, které je pak vždy nesmírně obtížné snižovat.

Za to, že to nevedlo už dávno k hlubokým schodkům, mohou dva faktory. Tím prvním je zvýšení daní Nečasovou vládou v roce 2012. To v první fázi sice přidusilo ekonomiku a snížilo výnosy daní, ale od roku 2014 bylo vidět, jak to začíná sypat. Toto zvýšení daní, které postihlo firmy, bohaté zaměstnance a obyvatele v podobě vyšší DPH, mělo skončit v roce 2015, ale vláda Bohuslava Sobotky tu dočasnost pojala podobně jako dočasnost pobytu vojsk Varšavské smlouvy po roce 1968, tedy na furt, a zrušovací ustanovení zrušila.

Druhým faktorem byl mohutný růst ekonomiky, který vedle expanzivního rozpočtu podepřela především devalvace koruny ze strany ČNB v listopadu 2013. Ten zvedal všechny příjmy, ale po roce 2015 zejména ty spojené se mzdami. Tedy výnosy daně z příjmu a sociálního pojištění. Zejména druhá položka, která je ve státním rozpočtu tou nejrozměrnější, nakynula zcela nebývale, z 383 miliard v roce 2014 na 491 miliard v rozpočtu na příští rok. Přírůstek výběru by byl vygeneroval nějaké přebytky na horší časy, ale místo toho byl hned propálen v nadlimitních valorizacích.

Důchodci proti důchodcům

Zatímco za Nečasovy vlády bylo zavedeno striktní pravidlo valorizovat penze jen podle zákonných pravidel, tedy o inflaci a polovinu procentního růstu průměrné mzdy, Sobotkova vláda to zrušila a od té doby se každý rok valorizovalo výrazně více. Výdaje na důchody tak vzrostly z 386 miliard v roce 2014 na 507 miliard v roce nadcházejícím, který má být po dlouhé době zase prvním, kdy se vláda bude držet jen valorizačního schématu. Jenže loni vláda valorizační schéma upravila a místo celkové inflace se počítá s cenovým indexem spotřebního koše důchodců, v němž jsou dominantní potraviny a výdaje na bydlení, což obojí roste citelně rychleji než obecná inflace. 

To sice můžeme považovat za spravedlivé, ale měli bychom to nějak vykompenzovat jinde, což se nejen nestalo, ale minulá vládní koalice dokonce provedla zcela opačný krok, kdy zrušila plovoucí věkový limit pro odchod do penze a zastropovala věk odchodu na 65 letech, což je samo o sobě mimořádným finančním rizikem při masivním stárnutí populace. K důchodům je třeba připočítat třeba i šest miliard dotací na dopravu.

I při veškerém sociálním cítění a skutečnosti, že české důchody nejsou rozhodně přehnaně vysoké, lze postup posledních dvou vlád označit za silně nezodpovědný z hlediska budoucích důchodců. Jde ale o problém dlouhodobý, který v dobrých časech není v rozpočtech moc cítit, ale až začne být cítit, může si vyžádat tvrdé zásahy podobné těm, jaké se udály v Řecku před deseti lety.

Na tamní tragédii se pak dominantě podílely náklady na státní zaměstnance, což v Česku v posledních letech až neuvěřitelně kopírujeme. Nečasova vláda pod dojmem řecké dluhové krize zmrazila objem státních platů a přidávat se mohlo jen tehdy, pokud se nějaké místo zrušilo. To skončilo hned po nástupu Sobotkovy vlády a tyto výdaje začaly růst a tempo přidávání zrychlovalo. Ještě v roce 2015 se rozdělilo 139 miliard mezi 424 tisíc státních zaměstnanců. V nadcházejícím roce má být státních zaměstnanců už 480 tisíc a ti budou stát 240 miliard. Letošní návrh rozpočtu uvádí, že průměrný státní plat vzrostl z necelých 27 tisíc v roce 2016 na 38 236 korun letos a příští rok by měl činit ještě o 17 stovek více. Jen pro srovnání, celkový průměrný plat v celé ekonomice činil ve druhém čtvrtletí zhruba 34 tisíc a reálně o 2,5 procenta klesal.

To se nám to hoduje…

Stát se takto zavazuje k výdajům, jejichž další růst bude  v budoucnu velmi bolestivé omezovat. Přitom tyto výdaje polykají dnes už skoro veškeré příjmy státního rozpočtu a začíná být problém financovat cokoli jiného. Investice jdou již téměř výhradně z evropských dotací. Mandatorní a kvazimandatorní výdaje spolknou v příštím roce 92,3 procenta všech příjmů rozpočtu. V roce 2015 to bylo ještě pouze 75,4 procenta.

To všechno jsou navíc čísla, v nichž nejsou započítány daňové škrty, o nichž se nyní diskutuje ve druhém kole v Senátu. Ty ten marasmus ještě prohloubí. To, jak se masivně pootočila struktura státního rozpočtu k povinným platbám, vytváří extrémně malý manévrovací prostor pro úspory, které budou muset přijít. A s velkou pravděpodobností i se zvyšováním daní.

Dokončení článku zde: https://www.tydenikhrot.cz/clanek/recka-tragedie-po-cesku-smerujeme-k-destabilizaci-verejnych-rozpoctu