Emigrace ze spojených států socialistických

Socialistické sny demokratických všeználků, kteří řídí americká velkoměsta, se jaksi nedaří přetavit ve voličům slíbený ráj. Střední třída balí saky paky a migruje za čerstvým vzduchem směr svobodnější venkov.

Není žádným tajemstvím, že obyvatelé velkých měst vedených v USA demokraty se z nich stěhují za lepším do jiných oblastí země. Nemusí přeskakovat železnou oponu, ale opouštějí místa, kde nějakou dobu žili, s nadějí na svobodnější a levnější život. Kalifornské poznávací značky jsou hojně k vidění v Idahu, Utahu, Montaně i Texasu, espézetky z New Yorku i u nás v Ohiu.

Z nějakých neznámých důvodů mizí z ráje, ve kterém by si podle plánu měli být všichni rovni a žít v harmonii lásky. Za jejich úprkem se schovává šířící se kriminalita, přerozdělování majetku formou rostoucích daní a rozpočtových čachrů, snižující se kvalita služeb, nepořádek, korupce, zvyšující se rozdíly mezi super bohatými a super chudými. To demokrati neplánovali a přece se stalo.

Všechny tyto neduhy zesiluje mizící střední třída a mladí lidé, když zjistí, že se po nich chce, aby tahali více a více za méně ovsa. Pak vidí sousedy, kteří moc netahají, zato ovsa mají až, až. Pocit nespravedlnosti je dožene k rozhodnutí. Přitom nic moc ani nechtějí, jen si žít svůj život v normálním domě mezi lidmi, jež politika a zákon zajímají jen okrajově, protože s nimi nikdy nepřišli do křížku. Chtějí si žít podle svého přesvědčení a priorit, neradí jiným, co je pro ně lepší.

V minulosti jsem neměl moc rád odbory a horlivé odboráře, jejichž vyjednávání vedlo k nespravedlivě vysokým kompenzacím, které často zardousily husu, která jim snášela zlatá vejce, tedy zaměstnavatelskou firmu. Odbory po krizi 2008–2010, zdá se, zmoudřely. Novodobým socialistům teď smrdí i odboráři, poněvadž oni pracují, mají se relativně dobře, ale také chtějí mít klid a právo na názor. Proto si i na ně musí posvítit a usměrňovat jejich myšlení.

Za socialismu se žije pohodlně, dokud je z čeho brát. Jednotlivci můžou rozumně přežívat, pokud nemají ambice něčeho dosáhnout. Celý systém ale slábne. Naopak v tradičním kapitalismu se jednotlivci můžou rychle dostat do problémů, ale systém je nutí, aby se s problémy vypořádali sami, což společnost posiluje. Nikomu se nestanovuje horní mez, kam může dosáhnout a kde je již nutno začít přerozdělovat.

Osobně dávám socialismu generaci, maximálně dvě, než po něm zůstane spálená země. Za jedno nebo i dvě klasická čtyřletá volební období nikdo neposune zemi do extrému. Za celou generaci už ale lze okleštit nebo odstranit důvody a podmínky, které vedly k prosperitě, systém začíná pomalu ale jistě slábnout a postupně kolabovat. Za dvě generace lze území vyjíst a vydrancovat, což se začíná pomalu projevovat v New Yorku, San Franciscu, Seattlu, Portlandu, Chicagu, Clevelandu, částech Los Angeles, ale i v ještě nedávno kovbojském Denveru. Hlavní město Washington D.C. je marné odjakživa, ale nějaké ty dolary si vždy vytiskne.

Naneštěstí novodobá americká emigrace rozsévá socialisticky pokrokové myšlenky z míst, odkud utekla, do míst, kam dorazila. Ne jako kdysi emigranti ze střední a východní Evropy, ne jako Kubánci a Venezuelané, kteří s hrůzou zjišťují nápadnou podobnost toho, co kážou američtí demokraté, s tím, co kázali Chavez, Castro, v mém případě Jakeš, Biľak a jejich bossové v Moskvě. Hlavy si můžeme nevěřícně ukroutit nad tím, že někdo prchl z Kalifornie do Idaha a tam se stále hrdě hlásí k pokrokové levicové agendě nadávaje na „ultrapravicové“ chování místních.

Americký systém prý nevyhovuje každému. Životním snem určitých skupin lidí není pracovat, starat se, něco tvořit. Chtějí se bavit a strkat nosy do životů jiných lidí po celém světě, což někdo, kdo má podle nich více, než potřebuje, musí zaplatit. Chamtivý je podle nich ten, kdo si chce nechat své prostředky a nakládat s nimi podle svého uvážení. Nárokovat si prostředky jiných prý chamtivost není.

Není otázkou, co komu vyhovuje, otázkou je, co funguje. Amerika byla vždy neskromná, chce být nejlepší na světě. A to stojí obrovské úsilí, o kterém se moc nepíše, a také oběti. Hlavně proto americký systém stále ještě funguje, je z čeho brát.

Atmosféru ve společnosti samozřejmě ovlivňují prezidenti. Nedávné vyjádření nově zvoleného prezidenta Joea Bidena „Moje poselství všem Američanům: Pomoc je na cestě“ mi připomenulo silný kontrast s Ronaldem Reaganem a jeho nezapomenutelným prohlášením z roku 1986: „Devět nejděsivějších slov v našem jazyce: Já jsem z vlády a jsem tady, abych pomohl.“

Podobně jako Ronald Reagan, ani prezident Trump nebyl „tatíček“. Trump byl šéf, který nechlácholil. Vcelku překvapivě hodně lidem chlácholení chybělo, což samo o sobě je pro Ameriku varovný signál. Klasický Američan nepotřebuje chlácholit a čekat na pomoc od vlády. Chce slyšet názor, pohled na věc, žádá debatu a spravedlnost, nenárokuje si, co mu nepatří. On je ten, kdo pomáhá a řeší situace podle svých schopností. Klasických Američanů poslední dobou buď ubývá, nebo se schovávají před pokrokem na venkově.

V českých médiích jsem se dočetl v analýze liberální propagandy i o Ohiu, jaký je to „chudý stát“, jakožto pokus o vysvětlení, proč asi ti vidláci ze Středozápadu nepochopitelně volí republikány. Co je pro lid dobré, ví v Ohiu asi jen osvícené obyvatelstvo v oázách liberalismu a pokroku Clevelandu, Cincinnati, Columbusu a Toledu. Do nedalekého Clevelandu nehodlám po setmění vyjet ani v dobře zamčeném voze. I ve dne oko nezaujatého pozorovatele spatří scenérie ne úplně ladící s prosperitou. Třicet let nepřetržité vlády demokratů ve městě se muselo projevit.

Vězte, že ve zbytku toho mizerného chudého Ohia se nežije zle. Za stejných třicet let mělo Ohio vždy republikánského guvernéra, s výjimkou jednoho čtyřletého období. Z nějakého důvodu se v tomto chudém konzervativním státě množí auta s poznávací značkou New York, kde demokratický guvernér a miláček Hollywoodu vede kampaň s heslem „Prosíme, vraťte se do New York City, koupím vám večeři“. Obyvatelé venkova ve státě New York jen bezradně rozhodí rukama s tím, že stát New York by byl oukej, kdyby z něj nesálo krev to velkoměsto a nepřehlasovalo je ve volbách.

Podle všeho, soudruzi „to“ mají v ruce zatím jen ve velkoměstech a na toaletách. Vytvořili chaos, který ironicky způsobil v jejich městech džungli Divokého západu a v jistých čtvrtích odstartoval boj o holé přežití, kde ani policie nesmí řešit těžké problémy, aby náhodou neporušila místní pokrokové zákony, předpisy a nařízení.

Spojených států socialistických není naštěstí mnoho a jsou momentálně v bodě zdaňování, černých děr v rozpočtech a seškrtávání svobod. Po znárodňování zatím jen pokukují. Stále je naděje na volební obrat. Totální krádež ve stylu znárodnění, zavírání opozice a nastolení centrálního řízení má zádrhel ve formě dodatku číslo dvě Ústavy USA, práva občanů vlastnit zbraně.

Prozatím postačuje mírové řešení, kdy nejlepší obranou je útěk. Dokud je kam utíkat.

Karel Stryczek o sobě: technik, matematik, chemik. Cestovatel, sportovní fanda. Čech, Američan. Prvních 25 let života jsem prožil v České republice (Československu), v Karviné a v Praze. Dalších 28 let v USA. Psaní je mým koníčkem. Profesí je automatizace výroby, inovace a optimalizace technologických procesů. Jsem technik, a proto mě spíše zajímají data, fakta a nefiltrované diskuse, které si pak přeberu a závěry udělám sám.

Píše pan Karel Stryczek na Stryczek.blog.idnes.cz