Opět Jeseníky a příběh sedmi statečných

Jakési abstinenční příznaky z nedostatku focení mě honí z jednoho místa na druhé, nemám doma klidu, zdá se mi, že musím stihnout všechno obejít co nejdřív. Jenže „mých“ lokalit je poměrně hodně, takže mám zase do zimy co dělat :-).
Jaro se dostalo i k vyšším partiím Jeseníků a pár krásných dnů stačilo k tomu, abych se na jeden večer a další den dopoledne vydal na kopce.
Chtěl jsem se podívat na různá místa, kde vím o nějakých skalkách, na které mám všeobecně slabost a také podívat se k večeru po nějaké zvěři, snad se pár fotek podaří. Počasí je pohlednicové – svěží tráva, mladé výhonky smrčin, modrá obloha a po ní jezdí bílé mráčky …. Lozím sem a tam, všechny ty kameny, skalky a suťová pole jsou krásná, světlé kameny, na nich různobarevné lišejníky, okolo sytě zelené lístky borůvčí …. fakt to nemá chybu!

Na zpáteční cestě se dívám po nějaké zvěři, mohli by se objevit kamzíci, možná bude za pastvou vycházet i vysoká. Kdesi strašně daleko, snad pět set metrů spatřím ležícího kamzíka, ale on spatří i mě!  Tak se pomalu zvedne, stoupne si na malou skalku a hledí … a hledí ….. Nemám šanci dostat se blíž, tak mu zamávám a jdu dál. Ještě natrefím na kamzičí grupu u malého potůčku, sice v protisvětle, ale pár snímku vyšlo. Tak jeden druh si mohu odškrtnout.

Po chvíli vidím kus před sebou mezi smrčím, že je tam něco hnědého … teleobjektiv mi prozradil vysokou, vychází na pastvu! Jenže opět stráááášně daleko, musím vymyslet plán, jak se k nim dostat. Prvních pár set metrů to jde, kryje mě les. Ale čím jsem blíž, tím musím být ostražitější. Jen odhaduji, kde by mohli být a pokouším se jim nadběhnout. No, nadběhnou je hodně odvážné pojmenování mých malých, snad tichých kroků. Už bych měl být kdesi poblíž … pomalu vykukuji za každým smrčkem … zase pár kroků, zase prohlídka, co je za smrčkem.

A pak uvidím hlavu laně skloněnou do trávy. Jde pomalu dál a za ní se objevují další kusy. Počkám, až vyjdou na malou planinku, pak budu fotit, stačí mi i ohnisko 250mm, jsou blízko. Začíná cvakat závěrka, měním ohniska, měním kompozici, naštěstí laně zatím nereagují, ale je to jen otázka krátké chvilky, než mě objeví. A taky se tak stalo, trochu znejistěly, první se podívala mým směrem, po ní i další. Pak se seřadily jak na přehlídku, to mně udělaly fakt radost! Pojmenoval jsem si tu fotku Sedm statečných, jen ty další tři laně do sedmi šly na kafe. Pak přeci jen znejistěly, cvakání závěrky se přeslechnout nedalo a zašly postupně do smrčin. Já se vrátil opačně, nechtěl jsem je nějak stresovat.

Bezva večer to byl! Už se těším na ráno a sem zase přibude pokračování 🙂

Autor: Jan Moučka

Zdroj: https://www.moucka.cz/