Pod zeleným baldachýnem II

Je to dnes šest dní od mé poslední návštěvy nor v roklinách. Je sobota 28.5 a i když nemám v plánu jít ráno k norám, přesto mě to k nim vtáhlo. Celý týden mi to nevycházelo, pozdní příchody z práce, pak zase deštivé počasí a nakonec hokej. Ale začnu od začátku, to bude lepší.

V sobotu vstávám ve tři, musím být v jedné pasece v Červených lomech při rozednívání. Podle obeznávání se přes paseku nad ránem vrací vysoká, občas i divočáci, někdy i liška se protáhne pasekou. Mám u paseky nachystané místo k čekané a už se těším, až zasednu. Ráno je chladné, po noční deštivé přeháňce, v údolí leží mlha, kterou se snaží lehký, západní vítr rozehnat. Daří se mu to, než přijedu do lesa, mlha je skoro pryč, jen nad řekou Moravicí jí ještě kousek zbývá, ale ta už mi nevadí. Paseky, do kterých mám namířeno jsou od mlhy čisté. Zaparkuji, chystám si věci, dnes raději už dopředu. Je deset minut po čtvrté, ale u rubaniska nechci dělat sebemenší rámus. Ptáci spustili ranní písně ze všech stran, je mi nádherně, užívám si to. Vlhkým, chladným ránem pomalinku, jen co noha nohu mine, šoulám úvozovou cestou k pasece. Vždycky se po několika metrech zastavím, prohlížím okolí cesty, naslouchám hlasu lesa, ale nic podezřelého ani nevidím, ani neslyším. Po dvaceti minutách usedám na špalek, nachystal jsem ho ke stromu zhruba před měsícem právě pro tento účel. Je moc fajn, kapky rosy se začínají hezky třpytit díky vycházejícímu slunci a jeho dlouhým červeným paprskům, které se čím dál více zařezávají do rubaniska. Lesní temná modř se začíná přebarvovat do zeleno-načervenalého nádechu, kolem poletuje červenka, hned zase přelétne datel, nato v zápětí strakapoud sedl na strom přede mnou, ptactva je tady požehnaně a druhů? Ani všechny neznám. Napiju se čaje a jdu se podívat ke druhé pasece.

Zase šlapu jen co naha nohu mine, stejně mě srnec viděl dříve, to se mi letošní rok stává dost často. Jedna fotka na dálku a jdu zpátky ke špalku. Přemýšlím co dál, je čtvrt na šest, do další paseky nejdu, šel bych po větru. Rozhodl jsem se. I když u nor bude ještě tma, jdu si k nim sednout. Je mokro a tak se mi daří přijít k norám potichu. Očima hledám pohyb, nikde nic. U smrku zaklekávám, chystám si stativ s fotoaparátem, naráz postřehnu procházet roklinou zvěř. Bohužel spleť větví, zhuštěných stromů mi nedovoluje vůbec zaostřit, je to k vzteku, obzvlášť když jsem zjistil, že jde o vysokou. Prochází snad jen třicet metrů kolem mne, laň se občas zastaví, ale ty klacky, větve, prostě jsem fotku neudělal. Radost ze setkání mám, ovšem s fotkou by to bylo o stupínek lepší. Co se dá dělat, nic.

Než usednu, sejmu z břízy fotopast, naliji si čaj a je mi nad míru jasné, že i kdyby teď, o půl šesté liščata vyšla, fotku bych nezvládl, ani dvacet tisíc ISO nepomáhá. Prohlížím fotky ve fotopasti, zjišťuji, že aktivita liščat se každým dnem mění. Nejčastěji oplývají životem v noci a na rozdíl od před-minulého týdne, ráno po sedmé, nebo po osmé hodině. To je výzva. Je něco před šestou, ptám se sám sebe, vydržím? Chceš zážitek a fotky liščat? Musíš vydržet! To se řekne vydržet, ale jak? Vlhký, ranní chlad z roklin se mi začíná dostávat pod bundu, tma z nich nechce ustoupit, přemýšlím, zda mám odejít zavčas; ne, zůstanu.

Zahřívám se horkým čajem z termosky, každou chvilku měřím světlo, pořád je to špatné. Nad hlavou mi píská mladá káně, jestli je jedna, nebo dvě nevím, hlavně že stará neřádí, jak minule při mém příchodu. Za mnou křikla sojka, poletuje a stále nějak podrážděně křičí. Nic nevidím, možná uviděla můj pohyb a to jí mohlo vylekat. Je sedm, do půl osmé a končím, ještě jednou si naliji čaj, zabalím věci a jdu za sluníčkem se zahřát. Pro jistotu znovu kontroluji čas a ISO, jeto bída, pořád hodně vysoké ISO, čas třicetina i delší. Jasně, nemá to cenu, balím. Najednou, než dopiju čaj, se začínají objevovat kolem nory a vsuků sluníčkem nasvětlená místa, tak to ještě počkám půl hodinky, to by mohlo při troše štěstí vyjít. Co tak zkouším ostřit na prosvětlená místečka, všimnu si něčeho podezřelého v jednou vsuku. No teda! Hlava liščete mě pozoruje, ani se nehýbám, teď musím vydržet v klidu. Trvalo to dlouho, ale zvědavost liščete vyhrála nad opatrností. Za krátko vycházelo z nory druhé, tak konečně jsem se dočkal. Nádherný zážitek, ruce se mi klepaly a ještě že sedím

Zkouším ostřit, pořád je to hodně špatné, ale přesto pořizuji první záběr, raději fotím víckrát, více sérií, to by mohla aspoň jedna fotka vyjít. A už jsou všechny čtyři venku, nádhera, hrají si, honí se, hned lišče zajede do jednoho ze vsuků a za krátko je z druhého venku. Zimu necítím, chvěji se vzrušením z té úžasné podívané a v takovém úžasném, tajemném prostředí. Fotky, jen jak to trochu jde, snažím se o ně a kartu nešetřím, natáčím i krátká videa, no to je nádhera! A jak reagují liščata na písknutí káněte, to by člověk nevěřil, okamžitě zbystří a v momentě jsou u nejbližšího vsuku, koukají do korun stromů a jistí. Když se pisknutí káňat několikrát a důrazně opakuje, zmizí v noře. Sice jen na krátko, ale zmizí, pak znovu a opatrně vycházejí ven.

Úžasná, čtyřiceti minutová podívaná, úžasný zážitek a to jsem dnes vůbec neměl noru v plánu. Odcházím spokojený domů, a i když vím, že z fotek bude jen pár použitelných a to ještě jen jako dokument, nevadí mi to. Vždyť jde především o setkání, o zážitek a ten dnešní budu mít hodně let zapsán v srdci.

Další článek o přírodě https://rymag.cz/2021/11/podzim-v-pasekach/

Zdroj: https://www.vasicek